Bez vedlejších úmyslů jsem si začala psát deník, až jsem jednoho dne zjistila, že roky zaznamenávám vývoj vlastního duševního onemocnění. A tak neúmyslně vznikla autobiografie necenzurovaně odhalující všední život očima skrz diagnózy a stigmata s ni...
Je to už nějakou dobu, co jsem procházela dveřmi s propouštěcí zprávou v ruce, ale ten pocit je stále tak čerstvý, jako by se to stalo dnes ráno. Člověk si začne vážit svobody, až když o ní přijde a to samé se dá říct i o zdravé mysli. Nic lepšího na uzavřeném oddělení, než si psát deníček, mě nenapadlo, už jen proto, že jsem si ho psala dávno předtím. A tak jsem neúmyslně roky zaznamenávala vývoj své vlastní psychiky, který mě dovedl až na psychiatrii a zároveň mě nasměroval v životě na správnou cestu, kterou jsem předtím tak postrádala. Nebudu ale předbíhat, začnu pěkně od samého začátku...
Rodiče strašně rádi vyprávějí o rádoby vtipných příhodách z mého dětství, které si sama pamatuji už jen matně, ale i tak pamatuji. Už ve školce jsem věrohodně a pěkně detailně popisovala ostatním dětem, jak modrý byl muj bráška, když jsem ho našla utopeného ve vaně. Naši pak těžce vysvětlovali, že žádnýho brášku jsem neměla a sama upřímně netuším, jak jsem na tak zkurvenou historku přišla. Další takovou si třeba do dnes pamatuje i moje první třídní učitelka, pro kterou z nevysvětlitelných důvodů, jsem do teď jedna ze tří jejích nejoblíbenějších žáků, jaké kdy učila. Do školy jsem si občas nosila věci, které jsem měla ráda. No, a jednoho krásného dne to byla hlava vycpaného havrana a nejlepší věc, jak s takovou hračkou naložit ve školním prostředí, bylo (pochopitelně) napíchnout jí milované paní učitelce na její oblíbenou propisku. Prvňáček k nezaplacení. Ale byla to prdel!
Ano, už v první třídě místo panenek barbie jsem milovala mrtvá zvířátka. Nejlepší dárky k narozeninám byli vycpaní ptáci a nejoblíbenější venkovní činnost bylo prohledávání lesů s úmyslem najít, pokud možno, co nejvíce zachovalé kosti všeho druhu. Měla jsem obratle, lopatky, žebra, velký kosti jako kráva, malé kůstky ptáčků a hlodavců, lebky, čelisti, zuby, parohy. Teď si možná říkáš, že jsem nejspíš byla pěkně pošahaný dítě, ale to tě zklamu. V té době jsem ještě pošahaná nebyla, možná by někdo namítnul, že jsem k tomu měla alespoň prvotřídní předpoklady, jenže má nevinná dětská duše toužila být archeologem. Nic víc.
Tíhnutí k temným zákoutím lidské mysli jsem poprvé objevila o pár let později, odhaduji tak mezi třetí a čtvrtou třídou, kdy jsme měli první počítač s těmi internety a já objevila surfování na netu. Byla jsem doslova okouzlená blogy o černé magii. Pamatuji, jak jsem s prázdnou lahvičkou od parfému (ideální na magický lektvar) donutila mámu mě pokřtít na nesmyslné jméno asi z třiceti slov, jehož účelem bylo mne oficiálně prohlásit za Satanovo právoplatnou ženu. Ale jak to tak se vztahy bývá, dotyčný občas ani vlastně netuší, že existuješ, natož, že s nim chodíš. Takže mé platonicky zamilované srdce přesměrovalo hledáček na jiného potencionálního manžílka, hraběte Draculu. Ano, jak jsem byla malá, tak jsem byla blbá a naivní, ale rozhodně to bylo zábavnější než pomocí testů z Bravíčka zjišťovat jakej typ holky jsem. Byla to prdel!
Bohužel, mé neobvyklé a satanistické choutky musely zákonitě odeznít s příchodem puberty. Zvláštní období v životě každého, kdy si nikdo není jistý svou identitou a tak hledá, hledá a hledá, až se začne nacházet v někom jiným a než si to uvědomí, vlastní identitu ztrácí. Stejně tak jsem i já, malá, nevinná, i když trošku nekrofilní holčička, ztratila nevinnost v partě starších "frajírků". Zjistit, že si máma nevšimne pár zmizelých cigaret nebylo těžký. Zjistit, že rodiče vlastně vůbec nemusí vědět s kým se stýkám a jak trávíme čas, taky ne. V neposlední řadě došlo i na zjištění, že když si ve třinácti letech příležitostně zahulim, doma to nikdo nepozná. To, že se vobčas ulejem ze školy je snad to nejmenší, když čerstvě zpubertizovaný, znuděný spratek objeví hořkosladkou pachuť bohémství při jakémkoliv projevu vzdoru vůči autoritám. Najednou se zase cejtim tak nějak stejně temně jako při hraní si s mrtvým ptákem, při leštění nově nalezené jelení lebky nebo při půlnočním čekání pod otevřeným střešním oknem na mého vyvoleného, který mou duši učiní věčnou. Ruku v ruce s hulením přišlo krásné období anarchie provázené každovečerním poslechem celého alba Nevermind od Nirvany, které jsem v šesté třídě dostala od táty, tím se zrodila má nová platonická láska, trvající dodnes, stejně jako touha být věčná. Pořád to byla celkem prdel!
I přes tento pofidérní vývoj ze mě po základce vyrost celkem ucházející kousek. Pokud si představíte jakejkoliv americkej film ze středoškolského prostředí, já byla taková ta nejhezčí svině, kterou měl každej rád a přitom nikdo. Do teď netuším, jak je to možné. Vlastně celá moje osobnost během střední školy je jedna zkurvená záhada, protože s tím člověkem, jakým jsem byla, teď ani předtím nemám absolutně nic společného. Byla to ještě taková prdel?
S koncem střední definitivně skončilo i mé dětství, poslední zbytky nevinnosti byly sprzněny nekontrolovatelností a zkažeností nočního víru velkoměsta. Občasné fetování v dobré víře experimentů, zábavy a rozšiřování obzorů akorát začalo podněcovat cosi shnilého v mém nitru. No, a postupné rozpadání všech prioritních hodnot včetně rodinného zázemí, které pro mě celý život bylo jako jediná opravdovost, co v životě mám, to už úplně dojebalo. První neúspěchy byly jako nepřiměřeně zbrklé předehry pro další neúspěchy. Jeden sen za druhým se začal rozbíjet na kousky, stejně jako dopitá padající flaška vína a já jen mohla bezmocně koukat s dlaněmi plnými kyselých střepů a studené krve. Začali mizet lidé bez možnosti rozloučení, bez možnosti vyjádření posledních slov lásky a vděčnosti, která mě budou pálit na jazyku po zbytek života. A tak se během pár krátkých a rychlých let z naivního děcka stala prázdná troska plná nenávisti k životu, ke světu, k lidem a především k sobě. Právě to přestala bejt prdel.
Tímto Tě vítám v mé hlavě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
