Derniéra

Psychiatrie: Část čtvrtá

Můj děda, o kterém jsem si vždycky myslela, že si nejsme moc blízcí, mi jednou koupil řetízek. Byl celý ze zlata a s přívěskem drobného klíče, který tvarově připomínající čtyřlístek pro štěstí. Měl to být dárek, odměna za maturitu. Kdybych nebyla taková jaká jsem byla, asi by mi ho dal. Maturitu jsem sice udělala o rok později, ale už nebylo možné mi ho dát osobně. Dala mi ho místo něj babička, byl nádherný a já cítila strašné zklamání, že jsem mu už za něj nemohla poděkovat. Dnes by měl narozeniny a já nemám možnost udělat nic víc, než vylejt panáka na zem, zapálit svíčku a cítit stejné zklamáni jako ve chvíli, kdy jsem ten řetízek poprvé zapínala na krku. Svět není hnusný, život ale umí být. Tyhle bolestné zkušenosti se časem hromadí a hromadí, nic víc.

A tak to má v životě každý, ale způsoby jak se s těmi zkušenostmi vyrovnávat se liší. Někdo se tváří silně a vyrovnaně, rozdává úsměvy a pevně si to drží v sobě. Někdo nemá zapotřebí se tvářit silně a projde si nutným výlevem nepříjemných emocí. Jenže někdy i to je málo, někdy to nestačí a nezbývá tápat po jiných způsobech. Jenže to může zabrat měsíce, roky a najednou si uvědomíš (nebo taky ne), že máš najednou úplně jiný, další problém. Kdo tvrdí, že nikdy nezapíjel smutek nebo neměl ty nejčernější myšlenky, lže. Bohužel existuje i další varianta, která se někomu může jevit jako řešení svých problémů, což chápu, taky jsem ji zkusila, ale...

V ten den jsem o tom přemýšlela víc než jindy a ne jen tak bezdůvodně. Poprvé jsem zažila příjem feťáka. Nebudu o tom zbytečně plácat, nechám za sebe mluvit své vzpomínky, ale co říct mohu je, že šlo o můj nejsilnější zážitek za celou dobu v blázinci.

Den osmý (16.6. 2016)

Když přijímali Petra, řval. Ale to, co se tu odehrálo dneska to překonalo. Ani jsem nového pacienta nestihla zahlédnout, neznám jméno, nic. Hráli jsme po obědě karty v jídelně, anorektička o pár stolů vedle zkoušela jíst, když najednou spustil alarm. Všichni strnuli, nikdo nevěděl, co se děje dokud se doktoři, asistenti, sanitáři a další posily i z jiných oddělení nezačali sbíhat na pokoj číslo jedna. Novej příjem se téměř úspěšně pokusil oběsit. Ještě teď mam před očima jeho nelidsky zelenej obličej a vzpurné křiky volající o pomoc, zatímco se před celou tou hroznou komedií kmitaly sestřičky ve spěchu pro nějaký utlumováky a nůžky na látku, kterou se zaškrtil. Nemohla jsem v sobě najít správnej pocit pro takovou chvíli. Každopádně vím, že mě to fascinovalo.

Mimo to přibyla stará paní ráno, ukázalo se, že má větší problém, než se zdálo. Po třech dnech pátrání našli jejího muže mrtvého v lese, nešťastná náhoda, uklouzl na stráni když šel na houby a po pádu do potůčka se utopil. Bohužel, hlava staré paní to nechce přijmout a pokládá to za jedno velké nedorozumění. Manžela, se kterým byla přes 50 let, chtěla jít hledat sama. Nepřipouští si fakt, že je mrtvej. Její chování potvrzuje princip, že čím víc člověk tvrdí, že sem nepatří a odmítá spolupracovat, tím více tu je právem.

Jak jsem již naznačila v úvodu, život je pomíjivý a hnusný, ale tak to prostě chodí. Bolí nás to všechny stejně a každý, kdo si už bohužel takovou zkušeností prošel ví, že tahle bolest nás už nikdy neopustí, a s tím se musí jít dál. Nemá smysl zabývat se tím, proč to tak je, když to všichni předem víme. Ale nad čím se stále pozastavuju, protože se to nezměnilo, je ta fascinace, kterou jsem poprvé pocítila jako potencionální svědek sebevraždy. Je to přirozený, děsivý nebo o něčem vypovídající?