Derniéra

Nový začátek se starým koncem

Nikdy jsem nebyla typ, co by se do někoho zakoukal na první pohled. Naopak se mi každej hnusil, obzvlášť když projevoval zájem zejména o můj vzhled. Nesnáším to do teď. Vadilo mi mít pocit, že nemam nic víc nabídnout, když jsem věděla, že mam. A to je důvod, proč se mi příčí povrchnost, za kterou se nejčastěji skrývá ta největší nadutost.

Od doby, co jsem dostala první a zatím poslední kopačky, jsem měla k opačnému pohlaví divnej postoj. Neměla jsem zájem o nikoho, o kom jsem věděla, že by mi ho opětoval. Vždycky jsem si vyhlídla cíl, kterej byl zdánlivě nedosažitelný a ve chvíli, kdy se namotal, byl čas jít dál. Já vím, bylo to hnusný ode mě. Lámala jsem srdce jen pro svoje potěšení. Když jsem si toho u sebe začala všímat, pojmenovala sem tohle pokopačkový zhrzelý chování jako Monroe syndrom. Asi nemá smysl o tom víc rozprávět, jednoduše jsem si léčila komplexy na někom, kdo za ně nemohl a nechutně se v tom vyžívala.

Karma je jedna z mála věcí, na kterou věřím, a taky na sebe nenechala dlouho čekat. Může už tak poměrně labilního člověka s propukávající depresivní poruchou potkat něco horšího, než charismatickej hajzl, kterej není až tak nezadaný, jak tvrdí? Ne, nemůže. Ale asi se to stát mělo, tak se to stalo.

Naše seznámení bych asi přeskočila, byl to zvláštní úlet, kdy jsme jako úplný cizinci prohovořili celou noc, zatímco mi jeho kamarád nabízel přespání, on mi pochválil hezký úsměv. Když jsem odjížděla, ani jsme se nerozloučili. Stejně tak náhle jak přišel, tak zmizel a já čekala, že tak to už zůstane. Nicméně následovalo pár měsíců dopisování od probuzení do usnutí, které nikdy neztrácelo na poutavosti. No jo, ta dnešní doba internetu, ale i to mělo svoje kouzlo. První rande proběhlo pod záminkou výměny trička za Neuroly, hahaha, dneska bych na to neskočila. Ale bylo to skvělý. Ocitla jsem se sama v cizím městě, ale přesto jsem tam byla s někým, s kým jsem si při západu slunce na vyhlídce povídala o sebevraždě, a tak jsme si povídali až do jeho východu, aniž by se mě pokusil dotknout. Najednou byl Monroe syndrom pryč, něco se posralo. Poprvý v životě se někdo zajímal o to, kdo se schovává za přetvářkou rádoby Monroe a ne jen o barvu mého spodního prádla. Byla jsem poblázněná jako za mlada a byla jsem v tom až po uši. Ale...

Důkaz místo slibu. Nenávist místo lásky. Žít ve lži máme v rodině. Pláč mě dusí v krku stejně jako víno, zatímco spíš a já ani nemám co říct, cítím jen zklamání. Jsem zklamaná ze sebe, že se nechám takhle ničit. Pro nic. Vždyť nepotřebuju trápení, abych cítila, že žiju. Vždyť já žít nechci vůbec. První máj, lásky čas.

02.05.2016

Karma se rozhodla obrátit proti mně všechno moje ubližování jiným, zakoukala jsem se, aniž bych tušila do koho, ale od té chvíle jsem ho už nikdy nedokázala trvale odstranit ze svého života. Dostala jsem se najednou do úplně nového, jiného světa, plného lží, nevěry a intrik. Do světa, kde pravda bolí víc, než je zdrávo a lež se tváří jako pravda. Do světa, který už nikdy nejde úplně opustit a jediné dveře, které jsem v něm měla otevřené, byly ty do léčebny.

Netuším, jak tohle vůbec bude znít někomu, kdo to bude číst, když to neprožil. Tu spoustu maličkostí, které nejde ani popsat nebo na které chci zapomenout. Ale myslím, že tenhle nový svět, byl svým způsobem i to nejlepší co mě potkalo, ačkoliv se za to někdy i teď proklínám, protože ať už byl jakkoliv krutý, byl pořád lepší než ten, jaký mě čekal doma, o samotě a v mé hlavě. A tak jsem do něj skočila po hlavě jako Alenka do říše divů. Domnívala jsem se, že odstěhováním začnu nový život, ale je jedno jak si daleko a jak žiješ, zlo si neseš v sobě. Zlo, který tě pomaličku požírá a ty s tím nic neuděláš. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že na to nemáš. Návaly paranoidních stavů, nenávisti a zoufalství se střídali jako na horský dráze bez vyhlídky na zlepšení a právě v této době, se zrodilo nejvíce poznámek, které se mi teď ani nechce číst. Chtěla jsem jen začít něco nového, ale ono to mělo starý konec.

Nechci bejt sick, čim víc mě to drtí v hlavě, tím víc je to skutečný. Může bejt paranoia vůbec skutečná? V mojí hlavě jo. Stydím se za to. Můj problém doktorka nacpala do diagnozy na jednu posranou stránku. Měla by chcípnout jako každej, kdo se tváří, že to chápe. Nevíš jaký to je zaživa umírat, nevíš jaký je být svůj největší nepřítel, nevíš jaký to je nežít svůj život, nevíš jaký to kurva je přežít svou smrt. Nevíš jaký to je hledat smysl života, když nic smysl nedává. Nemam důvod neumřít stejně jako ráno vstávat a proto už dva roky nevstávám. Nejhorší je stud před sebou samou, pocit ostudy, před kterým se neschováš, protože je to všechno v tobě. Všechno je to uvnitř, tam kde je prázdno. Jak můžu ventilovat něco, o čem nedokážu ani sama se sebou přemýšlet, jak to můžu říct nahlas. Nebude to pak zas o něco víc skutečný? Že sem na hlavu? Že nejsem normální?

24.07.2016