Derniéra

Psychiatrie: Část pátá

Už nevím kdy to bylo, ale byla jsem z prvního pokoje přesunutá až na poslední. Kvůli novým příjmům, už tam nebylo místo a já už nebyla akutní případ. Byla jsem přestěhovaná na pokoj ke starší paní, připomínala mi mojí babičku a nikdy jsem nezjistila, co jí je, proč tam byla, ale byla tam tři měsíce. Byla zvláštní, roztěkaná, neposeděla, neustále nervózní. Myslím, že měla OCD.

Mojí bývalou postel na příjmovém pokoji ještě tu noc osídlila jiná holka, Lucka. Byla přivezená v noci a byla na kapačce. Docela jsem se s ní spřátelila, zjistila jsem, že je o víc starší než já, bylo jí přes třicet. Když byla přijatá, rozhodla jsem se postavit do role její prvotní opory, ale pak se ukázalo, že je v tomhle už dost zkušená. Vyprávěla mi o všech svých hospitalizacích, že na chlastu je závislá dlouhá léta a byla v několika léčebnách. Při posledním pokusu byla v Praze na několik měsíců. Po propuštění šla na autobus a jela domů, než dojela z jednoho autobusového nádraží na druhé, byla na sračky.

Jelikož jsme se sešly jako dvě poměrně stejně staré holky, oproti ostatním věkovým kategoriím, často jsme řešily i vztahy. Já jí vyprávěla svá trápení a ona mně taky. Byla vzdělaná, vystudovala magisterský obor z oblasti laboratorních studií, moc jsem tomu nerozuměla, ale posoudila jsem, že to muselo bejt těžký. Vůbec mi to nešlo dohromady s jejím zdravotním stavem. Do anorexie spadla už někdy v pubertě kvůli klukovi a už se ji nezbavila, do alkoholu o něco málo později na počátku dospělého života kvůli dalším chlapům a anorexii. Z téhle kombinace se u ní poté rozvinula epilepsie. Popisovala mi jaké to je, mít epileptický záchvat, představovala jsem si to v hlavě jako film. Taky mi popisovala jak vypadá její běžný den. Ráno vstane, dá si frisco nebo pivko, někdy snídani, jde do práce kde si k obědu dá další drink. Z práce jde na další, po cestě koupí vodku, přijde domů a dá si trochu u televize, udělá večeři svému příteli a doklepne se posledním panákem na dobrou noc, to je už na mol. A ráno znova.

A co se jejího přítele týče? Vypadal jako feťák, byl mi hrozně nesympatickej a podle všeho, co mi říkala, to byl kretén. V průběhu pobytu se s ním rozešla. Jelikož jsem měla už vycházky a ona ne, tak mi dávala peníze abych jí venku kupovala cigára a kafe. Docela rychle si zvykla, že jsem na ní hodná. Finančně na tom byla špatně, měla z části invalidní důchod a možná i nějaké dluhy. Po jejich rozchodu chtěla pomoct i sehnat nový bydlení, chtěla moje číslo a chtěla se po propuštění vídat. Když zjistila, že jí s bydlením nepomůžu, už se neozvala.

Den desátý (18.6. 2016)

Paní, která si říká teta je sice milá, ale na můj vkus až moc svolná k žebrání o cigára. I když šest let na Xanaxu asi udělá svoje, což je taky důvod její přítomnosti.

Moje milá anorektička Míša se trošku rozjedla, ale obávám se, že kvůli své autistické stránce zas brzo přestane. K ní na pokoji přibyla nová holka, něco starší než já, krásný oči a mahagonový vlasy. Hned se mi představila v kuřárně jako Lucka a kam se hrabe Míša na její epilepsii, alkoholismus a nechutných 34 kilo. Většího kostlivce jsem neviděla ani ve filmu od Burtona. Škoda těch očí pro takovou trosku, ale na rozdíl od Míši si svůj problém plně uvědomuje.

A co vůbec já? Včera jsem byla poprvé venku při hromadné vycházce s dozorem. Takový vyvenčení. Při prvním kroku z budovy jsem cítila náznak paniky. Byl to strach z okolního světa, ze života. Ale motivace se tomu postavit je najednou silnější.

Den patnáctý (23.6. 2016)

Zjevil se tu zvláštní chlap. Vypadal jako dobře udržovaný třicátník, opálenej, oholená hlava, sportovní postava. Často si sedá na křeslo na konci chodby, které je u okna vedle dveří mého pokoje a telefonuje. Je celý zmlácený. Pod očima monokly, modřiny a odřeniny na končetinách, ukazoval mi i obrovskej černofialovej flek na žebrech. Prej je měl přeražený a do teď ležel na jipce, když usoudili, že je v pohodě, byl přesunutej o par budov dál, mezi nás do uzavřeného režimu. Vyprávěl mi, že je tu kvůli postraumatickýmu syndromu, kterej si přivezl po třech měsících ve Thajským vězení. Jel tam na dovolenou s přáteli jako každej rok a na letišti, když si kupovali svačiny, slečna za kasou mu namarkovala o jednu položku méně. Při kontrole byl obviněn z krádeže a okamžitě zadržen. Detailně mi vyprávěl o téměř nemožném navázání spojení mezi věznicí a ambasádou. Popisoval mi moment, kdy mu dozorce roztrhl dokument o povolení k hovoru na českou ambasádu před obličejem. Když ho konečně dostali zpátky, neunesl svoje zážitky a zhroutil se. Jenže kdo ví, co je na tom pravdy. Upřímně si ani nepamatuju jeho jméno.

Závislačka na Xanaxu mě vysírá každej den s jejím falešně stařeckým humorem čím dál víc. Anorektička Míša, se kterou dávno nejsem na pokoji a zas má sondu v nose, za mnou chodí několikrát denně si povídat. Má většinou podobné otázky a mluvu jak děťátko, takže s ní mluvím na přiměřené úrovni. Nevadí mi to, občas se mi povede ji úspěšně nabídnout kousek čokolády nebo mandarinky. Doktoři to sice nevidí, ale alespoň já z ní mám radost.

Mou malou Míšu za pár dní vyzvedli rodiče, podepsali revers a odvezli si jí domů. Lékaři byli proti a já se jim nedivím. Od prvního dne se toho dost změnilo, především můj přístup k okolí. Pamatujete, jak jsem jí chtěla první noci udusit ve spánku? Postupem času jsem si jí oblíbila, snažila jí pozitivně ovlivňovat. Bylo mi jí líto, ale nejednala jsem s ní jako s ubožátkem. Bylo mi líto jaký měla rodiče. Anorexie se u ní rozvinula, protože to byl její způsob jak si získávat jejich pozornost. Soupeřila se sestrou, která byla od přírody hubenější a ve chvíli, kdy její mamka otěhotněla, se propadla až na život ohrožující váhu. Proto tu byla. Když jsem s ní byla ještě na pokoji a přijel za ní táta, místo toho, aby se jí věnoval a podporoval jí, věnoval se mně. Aniž bych o to stála. Stěžoval si na přístup doktorů, jako by on měl snad lepší. Popisoval mi jak byla její mamka těhotná a Míša ji dvakrát fyzicky napadla, útočila na břicho. Představa, že se její rodiče budou muset věnovat miminu a ne jí, pro ní byla zničující. Když už začínala pomalu normálně jíst, rodiče za ní nepřijeli a v tu chvíli zas přestala. Proto jí doktoři museli zavést sondu, aby do ní alespoň něco dostali. Stěžovala si, že jí to bolí, že je to nepříjemné a doktory vnímala jako zlé, že jí ubližují. Nekonečně jsem ji vysvětlovala, proč to musí dělat a motivovala jí, aby jedla. Zavolala rodičům a stěžovala si jim stejně jako mně, proto se rozhodli její léčbu předčasně ukončit.

Den dvacátý sedmý (4.7. 2016)

Téměř měsíc tady uplynul jako voda, jsem tu jako doma a možná se mi domů ani nechce. Necítím se jako já, jako bych tu byla někým jiným. Dny začínají splývat a už ani nevím, kdy co bylo k obědu, ani si nepamatuju, kdy se mi naposledy něco zdálo. Podle doktorky si to jen nepamatuju, ale podle mě mi nasadila tak silný prášky, že mé podvědomí je úplně vyplý, vygumovaný. Každodenní skupinové terapie, před obědem hromadné vyvenčení v parku, na kterej se i tak denně dívám z okna, ale i tak je to nejlepší část dne. Čerstvý vzduch, vítr, dotyk slunce na pokožce. Proč tady mi to stačí, ale doma to nic neznamenalo. Nerozumím tomu a sere mě to. Dávno jsme tu všichni spřátelení, ale dneska bude něco jinak. Protože dneska jsem se rozhodla, že už nechci.