Derniéra

Psychiatrie: Část první

Dřív nebo později jsem čekala, že to přijde. Definitivní konec. Teď s odstupem už vím, že tím dnem nic neskončilo. Naopak začalo několika týdenní peklo, alespoň tak jsem to vnímala a nemohla jsem s tím nic udělat, jen čekat. Okolnosti, které tomu předcházely, vynechám záměrně z čistě sobeckých důvodů, které vysvětlovat nemusím. Dostala jsem se na své vlastní pomyslné dno, kdy následoval týden úplného zhroucení. V tu chvíli, jsem byla smířená, že pro mě už není cesty zpět ani dál. Odřízla jsem od sebe vše, co mě tu ještě poutalo, ať už to ode mě bylo jakkoliv nefér, sobecké či slabé. Byla jsem slabá.

Ve chvíli, kdy mi byla nabídnuta pomoc, zdrtilo mě to ještě víc. Nemohla to být přece pravda, že jsem tak v prdeli, že má někdo potřebu mi pomáhat? Ačkoliv mě tohle vědomí uvnitř rvalo na kusy, byla to pravda minimálně dva roky. Teď mi přijde úsměvné, když mi někdo dneska řekne, že jsem mu v tý době přišla v pohodě, že by to do mě neřekli. Samozřejmě, že ne. Nemůžete očekávat, že lidi mají svoje nejtemnější démony napsaný na čele a že o nich budou vykládat na potkání. Takhle to prostě nefunguje, musíte naslouchat, vnímat a číst mezi řádky, abyste pak nebyli překvapení.

Pamatuji si, že jsem tři dny byla zavřená v pokoji, seděla na zemi opřená o skříň a jen plakala. Nezmohla jsem se už ani na přemýšlení, proč vůbec brečím, cítila jsem se už jen vyčerpaně. Už jsem nemohla.

Dne 8.6. 2016 ve večerních hodinách, jsem byla převezena ambulantně na psychiatrii, oddělení C s uzavřeným režimem. Nechtěla jsem tam být, ale psychiatrička mi jasně vysvětlila, že propuštěna být nemůžu, že tu zůstanu i když nepodepíšu souhlas, protože je na to zákon, který tohle umožňuje. Měla pravdu. V první zprávě mě popsala jako klidnou, tichou, plačtivou, spolupracující a emocionálně labilní, ale uvnitř jsem se cítila jako vybuchující bomba.

Den první (9. 6. 2016)

Monroe novej denní režim je rozvrhnutej do čtyř dávek. Přes den třikrát Rivotril a na noc nějakej diazepam. To je život, sedím, potahuju dým do dutin a dívam se na random nápisy na zdech. "Trpělivost růže přináší", "Život je dar", "Miluj hlavně sám sebe" a podobná klišé. O to větší to je klišé když je to psané na zdech kuřárny psychiatrické léčebny, oddělení C s uzavřeným režimem. Zajímalo by mě kolik lidí, z těch co psali ty sračky nebo tu vysedávali hodiny jako já s cigárem v ruce, si taky říkalo, že sem nepatřili.

V sedm přejí dobré ráno a lákají na snídani. V devět je komunita, kde se sejdeme všichni i s doktory a každej čtvrtek i s paní z církve. Tam jsem měla svou vteřinu slávy ve stylu "Ahoj, já jsem Natálie. - Ahoj Naty!". Večerka je v devět, přesně. Každý musí být na lůžku a čekat, poslouchat popojíždějící vozík na chodbě, dokud nedojedou až k němu. Na vozíčku je tác s kelímky, pro každýho jeden. Dobrou noc si popřejem gestem, kdy jim nastavíme dlaň, do které nám vysypou dobroty z kelímku a po spolknutí hezky otevřeme ústa, vypláznout jazyk, jazyk nahoru, dobrý. Neni to jak ze zasranýho oscarovýho americkýho trháku? Dva měsíce zpátky jsem byla v backstagi jako zamilovaná papparazzi a teď hniju zavřená na tomhle hnusným, prázdným, chladným, uzavřeným místě.

Nejtěžší je vydržet neříct, že já sem nepatřím, protože to je věc, která mě sem začlení nejvíce. To si asi říká každej magor, proto je to magor. Je vtipné, že se tu ostatní nových pacientů neptají proč tu jsi, ale za co tu jsi. Je to jak vězení, kde tě trestají za to, že se vymykáš normálu.

Úryvek z rozhovoru odposlechnutýho v kuřárně:

"Za co seš tu ty?"

"Chtěl jsem se zabít."

"A zkusil si to?"

"Nestihl jsem se k tomu dostat..."

"A za co seš tu ty?"

"Chtěla jsem umřít."

"A zkusila si to?"

"Zkusila jsem se předávkovat práškama, ale nedošlo mi, že když jsem sjetá tak neusnu."

V půl 12 je oběd, výběr ze dvou jídel podle nastavené diety, já mám dokonce i polívku. Když pominu řetězy na oknech, to, že nemam ani svoje boty, abych se neoběsila asi na tkaničkách, ani nabíječku ze stejného důvodu, ani deodorant, řetízek, náramky, hodinky, pásek nebo šňůrku v teplácích nebo kapuci a že nemam vycházky, je to skoro jako tábor. Seznamuješ se s ostatními a klábosíš o životě nebo aspoň s těmi, co umí mluvit. Dělíš se o cigára, vyprávíš zkušenosti se smrtí a najednou se zdá, že to neni tak divný. Najednou si nepřijdeš úplně sama. Najednou jsem jen člověk. Nic víc, nic míň.

Je tu těhotná holka (nebo tak alespoň vypadá), která se zkusila zabít na piku. Prej fetovala pět let a i když je vykroucená a hnusná, sama za mnou přijde a nabídne mi cígo když žádný nemam nebo mi drží místo na snídaní když bojuju s posledními účinky diazepamu. Díky ní vim, že tady blázni i šukaj nebo kdo krade a kolik zrnek rýže snědla anorektička k obědu. Jednu podobnou smažku odsud vyhodili. Dostala vycházku a hned za dveřmi pavilonu se sjela, což se prokázalo ještě ten den na pravidelných testech na drogy, blbý.

Naproti mně sedí na posteli anorektička. Má krátký kaštanový vlasy, stejně jako oči, hustý řasy, plný rty, ale vypadá, že má tak deset kilo i s postelí, na který se v noci kroutí a nebejt utlumení z prášků, tak snad neusnu. Sotva mluví, k obědu do ni násilím nacpali čtyři hrášky, dvě kostičky mrkve a pět zrnek rýže. Když jí krmí, nikdo jiný v jídelně bejt nesmí, přesto je její bezmocné a zoufalé kvílení slyšet po celém oddělení. Kromě toho má ještě přes nos zavedenou sondu, skrz kterou pětkrát denně dostává tekutou stravu, ani to se jí nelíbí. Pořád volá s mámou, což mě lehce dojímá, ale ne na tolik, abych neměla chuť jí v noci zadusit polštářem, když se začne kroutit po dávce a hekat.

"To, že jsem v blázinci, ještě neznamená, že jsem blázen."

Luboš 2016

Pak tu byla ještě Věra, ta dnes odešla. Jedinej člověk co mi hned přilehl k srdci, jako první na mě promluvila když jsem šla do kuřárny. Proč si tady? Neměla jsem slov a ona řekla: každej tu jsme z nějakýho důvodu. Ale jak mam popsat ten svůj, když kurva nevidím jedinej důvod tu být. Nicméně člověka s takovým kouzlem potkáš párkrát za život, jestli vůbec, jestli se dřív nepokusí zabít. Což byl její důvod.