Derniéra

Psychiatrie: Část druhá

Dalo by se říct, že na nové prostředí jsem se aklimatizovala rychle. Pokud si pamatuju dobře, neměla jsem ze začátku hospitalizace žádný větší panický záchvat. Úzkosti ano, a to každej večer než jsem byla uspaná, našla jsem si pár minut na přemýšlení a stesk. Přemýšlela jsem, jestli tu doopravdy jsem, jak je to možné, že tu jsem, kde jsem udělala chybu a jak dlouho tu ještě budu muset být a chci tu vůbec nebýt? Po čem se mi vlastně stýská? Mám se tu špatně? A co zítra po komunitě řeknu psychiatričce na pravidelné denní návštěvě a jaké testy dostanu tentokrát? Mám v nich lhát? Můžu si dovolit být úplně upřímná? A pak temno.

Hned druhý den mi psycholožka s psychiatričkou určily jaké antidepresivum budu brát. Musím uznat, že ho vybraly správně, odpovídalo věcem, které jsem jim dovolila o mně vědět. Tak si tak říkám, funguje to takhle správně? Dlouhé roky těžce studují, aby stanovily medikace na základě nereálně ověřitelných informací? Dnes po první noci strávené tady jsem se po nesnesitelných letech vyspala přímo božsky, bez jediného probuzení. Už z prvních zápisků je zjevné, že jsem se rozhodla deník psát formou inspirovanou knížkou Přítelkyně z domu smutku. Konečně jsem místo soustředění se na sebe začala dávat prostor i koncentraci na lidi kolem. Minimálně průměrnému čtenáři dojde, že zápisky jsou hodně subjektivně ovlivněné, ale alespoň v něčem se odráží vývoj mého stavu po dobu pobytu na lůžkovém oddělení.

Den druhý (10.6. 2016)

Moje anorektická spolubydlící se mi začíná trošičku otevírat, přijde mi závislá na pozornosti. Psala jsem si poznámky a ona jestli si píšu deníček, jak dlouho si ho píšu a začala si taky něco psát. Pak mi šeptala, že se bojí doktorů, protože jsou na ní přísní a budou se zlobit, když toho málo sní. Dneska při snídani kvílela jako nikdy. Zrovna jsem si čistila zuby v umyvadle na chodbě a dělala, že to neslyším. Přišla za mnou, že potřebuje převléct kalhotky, takže víc než jako pacient se začínám cítit jako sestřička a vůbec se mi to nelíbí. Bylo to divný, ale svým způsobem i úplně normální. V noci se jí povedlo mě vzbudit i přes prášky, to mě fakt nasralo, když jsem úplně otupělá lezla po židli k oknu, protože jí byla ziminka. No ještě aby ne, když si kost a kůže a těm peřinám, co nám tu dali, se nedají říkat peřiny.

Druhá pacientka na pokoji je stará paní. Po deváté, když jezdí sestry s vozíkem plným kelímků s léky, se stařenka rozhodla, že si chce povídat. Umřeli jí doma oba rodiče, dva manželé, syna srazil vlak. Našli ho až pochůzkáři po třech dnech v trávě. Teď měla devět let přítele, až do úterý, kdy se probudila vedle jeho mrtvého těla. Ještě ten den to s ní seklo. Traumatický šok způsobil ochrnutí nohy, takže tu jen od rána do rána leží. Po jejím příběhu jsem se začala cítit malicherně, což mi i zbytečně dala najevo, ale chápu její potřebu si ulevit. Ze slušnosti jsem si s ní povídat chtěla, bohužel si vybrala čas, kdy mě léky začínají otupovat a kvůli boji s jejich účinky a oddalování spánku jsem teď úplně přejetá.

Nikdy neodolám hraní karet a kouřovým dýchánkům se staršími chlapi, co jsou se mnou na oddělení. Fascinuje mě vyzrálej humor a pozornost, kterou mi věnují. Zvolili si mě svou Miss psychiatrie 2016, což je svým způsobem sen každé dívky. Haha. V kuřárně mám vždy svojí židličku, své čestné místo mezi muži, abych mohla načerpávat jejich životní příběhy z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě. I přes věkový rozdíl a neexistující titul Miss, jsme si všichni rovni. Trošku mě mrzí, že naše nezávazná kamarádství končí za věčně zamčenými dveřmi oddělení, ale už teď vím, že na ně nezapomenu.

Oproti prvnímu večeru, kdy jsem byla přivezena a jen s hysterickým pláčem seděla na přiděleném lůžku, jsem si poměrně rychle začínala dělat obrázky o ostatních pacientech. Přišlo mi strašně zvláštní, jak různorodou komunitu zde tvoříme. Druhým šokem byla sprcha. Sice tu byly dvě, ale byly společné a zamknout se tam? Největší píčovina. Jelikož jsem zvyklá se sprchovat každej den, čekal mě tak každodenní boj odhodlat se k vysprchování a doufat, že nikdo nepřijde. Největší obavu mi dělal kluk, mladší než já, kterému se povedlo během pár krátkých let profetovat celé svoje stavební spoření. Místo mozku měl v hlavě jen kaši. Neudržel mít zavřená ústa a mluvil jen v opakujících se smyčkách. "Hezká Natálka, hodná Natálka. Můžu pohladit? Hezká Natálka, Hodná... Máš přítele? A je na tebe hodná? Hezká Natálka, hodná Natálka. Můžu pohladit?"

Naštěstí, pro mě, byl většinu času zavřenej v kleci a jen za vzorné chování se s ním jeden z dozorců šel procházet po chodbě. Jeho největší slabina bylo jídlo a cigára, i když nikdy neměl svoje. Chodíval do kuřárny somrovat cíga a když tam nikdo nebyl, spokojil se s nedopalky, který vykouřil i s filtrem. Snažila jsem se mu vyhýbat, ale v prostoru, který se skládá jen z jedné chodby, to vždy moc nešlo a i přes zákaz chození k ostatním na pokoj, se rozhodl mě několikrát navštívit dokud někdo neupozornil dozor, aby mě ho zbavil. Takovej podobnej později přibyl ještě jeden. Ten byl pod menším dozorem a mentálně na úrovni asi desetiletého dítěte. Nebylo mu rozumět když se snažil mluvit a nejhorší bylo, když začal plakat. Volala jsem sestry ať ho uklidní nebo alespoň mu dají vysmrkat. V takových okamžicích mi ho bylo strašně líto. Byl jako bezbranný, zraněný zvíře v cirkuse. Dozor Valentýn mi později svěřil při cigáru, že mu jsou podávány léky mimo jiných i na snížení libida. Což mě v některých chvílích hodně uklidňovalo. Ale ta, když jsem se po obědovém šlofíku probudila a on mi seděl na posteli, to zrovna nebyla.

Den třetí (11.6. 2016)

Tak pozor, anorektička umí najednou mluvit, když tu má rodiče a píčuje na ně, že nejí, protože jí nepřinesli jídlo. To, že si nemocná, tě neomlouvá za to, že si kráva. Jinak dnešek je celkem ztrátovej den. Pavel, můj věrnej parťák v kuřárně, šel do světa. Měl problémy s alkoholem, ale podle svých slov to jen jednou přepískl a začal trošku vyvážet, proto byl policií odvezen sem. Budu ho strašně postrádat, protože hned po Verče byl nejpozitivnější člověk v tomhle ústavu.

Po hlubší terapii s mně přidělenou psychiatričkou jsem byla odhodlaná postavit se jednomu z démonů, který mě delší dobu tížil a já vlastně neměla co ztratit. Byla tu máma, když jsem si s ní chtěla promluvit o rozvodu s tátou, začala bejt úplně klasicky uražená a dotčená. Na mé otázky odpovídala způsoby, kterými nic neřekla. Svou návštěvu brzo ukončila bez rozloučení, protože jsem ji nechala vyhodit. Čekala jsem, že když už jsem tady, bude schopna mi říct pravdu, kterou stejně dávno každej ví.

"Přece jen jsem nebyl takový idiot, jak se zprvu zdálo. :-)"

- Pavel, bývalý pacient (11.6. 2016)

Stařenka ráno zmizela a už jsme jí nikdy neviděla, místo ní tu máme od večera novou spolupacientku. Právě chtěla skočit z komína, deprese od porodu svých dětí, poprvé uvězněná už před pěti lety a propuštěna na revers. Vše se jí právě vrátilo i s úroky. Svůj případ vypráví s takovým výrazem, jaký jsem neviděla. Výraz nemocné duše. Jako svou jedinou chybu popisuje, že nechala dopis na rozloučenou. Když popisovala pocit štěstí jaký cítila poprvý v životě, pocítila jsem svůj strach. Ta žena si přála, ona potřebovala, být teď mrtvá.