Z pohledu Marcela - Právě v Brně
‚,A je to vážně nutný?'' zeptal jsem se mámi a podíval se na ni těma nejneodolatelnějšíma psíma očima, který jsem uměl.
,,Ale Marceli'' začala.,,Víš přeci, jak dlouho to už plánujeme a taky víš, jak moc se na to tatínek těší.'', hodila po mě psí oči zase ona. I přes to, že už jí není 30, umí ten rafinovaný pohled vážně roztomile.
,,Tak fajn,'' odsekl jsem. ,,Vypadá to, že tu nikoho nezajímá, co si myslím.'' Poraženě jsem se rozešel k autu, které už bylo našimi kufry naplněno k prasknutí.
,,Marceli, počkej!'', zavolala na mě máma od hlavních dveří našeho domu, z kama jsem ji před chvílí opustil.
,,Ano?'' Otočil jsem se na ni v půli cesty s nadějí v hlase. Avšak naděje zase usedla při jejich dalších slovech.
,,Vem prosím tě tam ten kufr, co leží vedle tvojí nohy a dej ho ještě do kufru. Mělo by tam být ještě místo.'', řekla s klidným hlasem jakoby nevěděla, co jsem přesně nechtěl slyšet, otočila se na patě a zašla do tmavé chodby našeho domu. Protočil jsem očima, vzal jsem kufr do jedné ruky a pokračoval jsem k autu.
Když se mi konečně podařilo ho vecpat do zadní části auta, kde údajně ''mělo být ještě místo'', sedl jsem si na zadní sedadlo a čekal jsem, než se rodiče vyprdelí z domu.
Zdálo se mi to jako celá věčnost, než jsem je zaslechl, jak práskají hlavními dveřmi a konečně nasedají do auta.
,,Vám to ale trvalo'', špitl jsem si pro sebe ale tak, aby to rodiče mohli slyšet.
,,Marceli!'', okřikl mě táta dívající se na mě ve zpětném zrcátku. ,,Co se to s tebou děje? Poslední dny tě vůbec nepoznávám. Vždycky si byl hodný kluk, a teď-'' ,,A teď už chci jet'', skočil jsem mu do řeči.
Táta se na mě naposledy podíval a konečně se rozjel.
Ale musím uznat, že v něčem z toho, co říká, má pravdu. Ani já sám sebe nepoznávám. Je pravda, že jsem nebyl vždycky takový, jako v posledních dnech. Jsem ten tip člověka, co miluje školu, útlé límečky, nesnáší přestávky a jeho nejlepší kamarád je učitel. Ostatně, moje široké, dioptrické brýle tomu mohou dosti napovědět. Ale teď, poslední dny se to nějak změnilo. Začali prázdniny a já (snad ze zármutku skončení školy?) jsem jako úplně jiný člověk. Nejsem jen looser, jsem magor. Totální psychopat. A proto se tak netěším tam, kam právě jedeme...
Chorvatsko. Moře, diskotéky, holky, zábava...A co bude dělat milostivý pan Marcel Loovet? Sedět v pronajatým domku, číst knihy a učit se dopředu na příští školní rok. Jsem prostě vůl, nemám kamarády a nikdy si ani žádný neudělám. Už mě nebaví, jak se naši snaží jezdit všude možně po světě na dovolený...doufají snad, že by mě mezi sebe vzali alespoň například v Austrálii? Mimochodem, nevzali.
Ta jejich neúnavná snaha ze mě dělá ještě většího zoufalce, než jsem kdy býval.
Ale už jsem si zvykl, je to obvyklý koloběh prázdnin za posledních 13 let. Jen pro Info, je mi 19. Ano, vím, co si myslíte. Je to úlet, když se vám vaši rodiče i v devatenácti snaží najít kamarády...
Ale jednou bych si přál zažít fakt jiný léto, něčím výjimečný. Chtěl bych vědět, jaké to je milovat a být milován. Ovšem s mým životním příběhem už přestávám doufat.
...Když jsem konečně přestal přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby-, strčil jsem si do uší sluchátka napojená na mou MP3 a doufal, že cesta bude nekonečná a my nikdy nedojedeme do cíle. Po chvíli jsem usnul...
Z pohledu Harryho - Ve stejný čas v Praze
,,Mami? Kam si dala to moje útlý tričko, co jsem si chtěl vzít s sebou k moři? Leželo tady, přesně tady!'', křičel jsem z chodby ven k autu a přitom prstem ukazoval na místo, kde ''by údajně mělo ležet'' moje nejoblíbenější triko.
,,Už jsem ti ho dala do kufru, zlatíčko.'', odpověděla mi medovým hláskem. Bože, proč mě tak znemožňuje?
,,Mami, nejsem ''zlatíčko'', ani ''bonbónek'', ani nic podobnýho. Kde na ty slova pořád chodíš? V knize 'Jak udělat z vašeho dítěte vola'?''
,,Tak promiň, broučku, Jen jsem ti normálně odpověděla.'', pokračovala sladkým hlasem.
,,Agrr, nech to být. Až budeme v tom Chorvatsku, prosím, neoslovuj mě, nešahej na mě a když tak o tom přemýšlím, raději na mě ani nemluv.'', zadal jsem ji s vážným hlasem instrukce na dovolenou a sedal jsem si do auta.
,,Jak si přeješ, Harroldku.'', odpověděla pořád s úsměvem na tváři a také si sedala do auta. Vážně, to mi dělá naschvál, nebo jí to nedochází?!? Harroldek, proč zrovna takhle? Jsem Harry, jenom Harry! Při nejhorším Harry Styles, obyčejnej devatenáctiletej teenager, co si chce v létě trochu užít. Jak jste asi už sami poznali, nejsem žádnej tulící plyšák pro maminky...Prostě puberťák...vlastně ne! OBLÍBENEJ puberťák. Nevím, podle čeho se určuje, jak je kdo populární, ale já jsem rozhodně! Mám fakt dost kámarádů, nemám moc dobrý známky a to nevím jak, ale taky mi to asi přidává na popularitě...no a nechci se nějak chlubit, ale chce mě celkem dost holek. Jsem známý, jako Harry Styles – Lamač dívčích srdcí. Ano, beru to už jako své druhé jméno.
Ale vždyť je to fuk, hlavní je, že lidi, co jsou takříkajíc populární, se nebaví s lidmi, co jsou nižší ligy, ne? A to mě asi jediný děsí na dovolené v Chorvatsku. Co když tam budou samí nižší ligy? Co když budu jedinej normální mezi samýma looserama? Ach jo, z té představy mám závratě...
,,Harry, jsi připoutanej?'', vyrušil mě z mích myšlenek táta.
,,Ehm...'', pořád jsem byl v šoku z té hrozné představy. ,,Jo, myslím že jo.'', odpověděl jsem mu a rukou jsem si prohmatal část hrudníku, kde by se pás měl nacházet - a taky tam byl. Táta mě uviděl ve zpětném zrcátku a hned se mě starostlivě ptal: ,,Co ti je? Vypadáš nějak zeleně.''
,,Nic, jen...to je dobrý, můžeme jet.'' Takhle jsem se ještě nikdy necítil. Bylo mi vážně šoufl jen z představy, že tam budu jedinej normální.
Chtěl jsem to vyhnat z hlavy pryč a tak jsem si zapojil sluchátka do mobilu a pustil jsem si mé oblíbené rádio. Skoro celou cestu jsem se díval, jak se nám mění krajina za oknem. Za chvíli jsem ucítil, jak se mi zavírají oči a pomalu, ale jistě, jsem usínal...
