Z pohledu Loly – O 4 hodiny později v Chorvatsku
,,Konečně! Jsme tady! Zlato, vstávej, už jsme dojeli!‘‘ Křičela máma na celé auto. Je očividné, kdo je z téhle dovolené nejvíce unešen - já to nejsem.
,,Mami, prosím, nekřič. Kolemjdoucí se na nás divně dívají.‘‘, prohodila jsem ještě celá rozespalá.
,,Promiň zlato,‘‘ začala se omlouvat, ,,ale když tady to vypadá tak krásně! Podívej se tam na tu nádhernou, poloprázdnou pláž! Víš, jaký to bude, až bude večer úplně prázdná a budeme k ní mít přístup jen my? Já ti to řeknu, bude to úžasný! A podívej tam na ten obrovský bazén hned vedle našeho domku! Vím, že moře moc nemusíš, tak si někdy můžeš jít jen tak zaplavat třeba právě sem!...‘‘. Zatímco se máma rozplývala nad těmi ‘‘krásami Chorvatska‘‘, já se jen tupě dívala z okýnka auta a přemýšlela.
Proč tu vlastně jsme? Teda kromě toho, že to tu máma miluje, protože tu vyrůstala a všechno jí to tu připomíná dětství…já bych tu teoreticky vůbec nemusela být. Mě ‘Chorvatsko‘ a ‘moře‘ a bůh-ví co ještě nic neříká. Jediný důvod, proč se milostivá lady - Lola Williams - rozhodla přistoupit na prázdniny navržené rodiči je ten, že jsem slyšela, že se to tu v létě jen hemží hezkýma klukama mojí věkové kategorie, to znamená *Ráj pro 18-ti leté holky like me*. Vím, asi si myslíte ‘bože, ta holka má v hlavě snad jen kluky‘, ale co byste chtěli od teenagerky, jako jsem já? Já myslím, že se shodneme, že nejsem jediná.
Ale i přes to, že jsem na kluky fakt hodně vysazená, už to není tak šílený, jak to bývalo před pár týdny. Pojí se k tomu taková, no, ne dost povzbuzující historka, ale o tom je škoda mluvit…podstatný je, že už klukům tak moc nevěřím, a proto si dávám větší pozor na to, s kým se vůbec bavím a jestli mu můžu alespoň trošku důvěřovat.
,,Mami?‘‘ přerušila jsem mámu z jejího nekonečného monologu.
,,-ano?‘‘
,,Už jsi skončila?‘‘ nakrčila jsem obočí.
,,Ehm, ještě ne, ale vidím, že si tu asi stejně mluvím do větru, takže...‘‘ Při těch slovech stočila svůj pohled na tátu opřeného hlavou o volant, který už tu její samomluvu také snášel stěží.
,,Fajn, tak co kdybychom už konečně vystoupili z auta a šli si odnést věci do domku?‘‘ Ani jsem nedořekla větu a už jsem začala vystupovat z auta.
Při mých slovech se probudil k životu i táta a vystoupil hned po mně. Máma si jak vidím uvědomila, že nám dvoum nemá cenu odporovat a šla nám pomoct s věcma.
,,Zlato, ten kufr neber! Je na tebe moc těžký!‘‘, volala na mě už od dveří apartmánu.
,,Vždyť váží max 3 kila?!‘‘, nechápala jsem. To si vážně myslí, že jsem tak slabá? Nebo jen nechce, abych ho vzala zrovna já, protože je tam schované něco důležitého.
,,Ehm, to je jedno.‘‘ Jde vidět, že ztratila důvody, proč bych ho neměla brát. ,,Vem si jenom své věci a pojď! Tvůj nový pokoj pro následující 2 měsíce už na tebe čeká.‘‘
Popadla jsem tedy svá zavazadla, naposledy se podívala na záhadný kufr a pak jsem klidně odkráčela do našeho ‘Domečku prázdninové pohody‘. No, ''domečku'' zrovna ne...
,,No páni!‘‘, pronesla jsem a překvapením upustila všechny tašky. Brada mi spadla tak nízko, že mi ji div rodiče nesbírali ze země. ,,To je jako všechno jen pro nás?‘‘
,,Líbí se ti to?‘‘, usmál se táta a opřel se o pozlacené schody vedoucí na horní patro. Je pravda, že nepatříme k průměrně vydělávajícím lidem, ale tohle jsem vážně nečekala.
