Z pohledu Loly – V ten samý večer
,,Tak,‘‘ založila jsem si ruce v bok a rozhlédla jsem se po místnosti, ,,to by mělo být všechno! A teď konečně hupsky do postýlky!‘‘, prohlásila jsem slavnostně a skočila jsem do obrovské, měkké postele, jaké mají snad jen královské rodiny. Je to vážně krásný pocit zase ležet na měkkém. Ty nekonečné hodiny v autě mi dali vážně zabrat, a teď ještě to únavné vybalování.
Ale konečně mám hotovo a už se můžu jen válet!
*Ťuk ťuk ťuk*, zaslechla jsem.
,,No to si děláte srandu?‘‘, zavrčela jsem a zvedala se z postele. ,,Jen si udělá člověk pohodlí po tak namáhavém dnu a už zase někdo něco…co je mami?‘‘, otevřela jsem dveře.
,,Můžu dál, princezno?‘‘, zasmála se.
,,Jasně, ale jen když to bude rychlý.‘‘, prohodila jsem a uvolnila jí cestu do mé ‘komnaty‘.
,,Páni, máš to tu vážně pěkné.‘‘, začala a přitom postupovala hlouběji do místnosti. ,,A jak vidím, už ses tu i zabydlela.‘‘, usmála se a podívala se na polepené zdi, zrcadlo a dokonce i skříň. Co na to říct, mezi plakáty se cítím víc jako doma.
,,Neboj, půjde to dolů.‘‘, uklidnila jsem ji. ,,Teď mi ale řekni, proč tu jsi.‘‘ Máma se posadila na okraj mé postele. A jé, to asi nebude rozhovor na pět minut.
,,Víš‘‘, začala, ,,zítra přijedou moji známý, no a…jen jsem ti chtěla říct, že to jsou vážně moc milý a hodní lidi-‘‘
,,Mami, k věci prosím!‘‘, přerušila jsem ji a přisedla jsem k ní.
,,Jde o to, že mají syna. Je starý asi jako ty, možná o rok starší, nejsem si jistá. No, chtěla jsem ti jen říct, ať jsi na něj milá. Víš, ten chlapec to nemá nejlehčí, není moc oblíbený, šikanují ho a já bych byla nerada, kdybys na něj byla nějak nepříjemná, nebo hrubá. Vím, že jsi rozumná holka.‘‘, usmála se.
,,Počkat, ty mě jako žádáš, abych na něj nebyla hnusná? To jako vážně?‘‘, pokrčila jsem obličej.
,,Ano.‘‘, řekla klidně.
,,Mami, za koho mě máš?‘‘, zasmála jsem se. ,,Teda, pokud to bude nějakej protiva, nic neslibuju. Ale zase tak neohrabaná nejsem, myslím.‘‘
,,Já vím, broučku.‘‘, pohladila mě po tváři. ,,Jen jsem ti to chtěla říct, než půjdeš spát.‘‘
,,Dobře‘‘, usmála jsem se a v duchu doufala, že už to tím úsměvem skončí, ona odejde a já budu moct pokračovat v činnosti, ze které mě předtím vyrušila.
,,Jsem na tebe pyšná.‘‘, oplatila mi úsměv.
,,Mamí, snad jsem nevyhrála Nobelovku, abys na mě měla důvod být pyšná, ne?‘‘, smála jsem se.
,,A není to jedno?‘‘, začala se taky smát. ,,Ale teď už půjdu, ať si můžeš do zítřka odpočinout. Dneska byl dlouhý den.‘‘, zvedala se z postele a pokračovala ke dveřím. Já se za ní jen dívala a pomalu jsem si lehala pod přikrývku.
,,Dobrou noc, Lolo.‘‘, usmála se.
,,Dobrou, mami.‘‘, oplatila jsem jí úsměv.
Když už zavírala dveře, ještě se zarazila: ,,Jo a mimochodem, jmenuje se Marcel.‘‘. Poté se naposledy usmála a konečně za sebou zavřela.
‘Marcel? Zní to jako fajn jméno, celkem, tak snad bude fajn i on‘, pomyslela jsem si. Než jsem usnula, snažila jsem si ho alespoň podle jména představit. Ale myšlenky už mě neposlouchali a dělali si, co chtěli. Za chvíli už jsem jen snila, no a hádejte o kom…
