𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚑𝚎 𝚕𝚘𝚘𝚔𝚜 | 𝚑𝚢𝚞𝚗𝚒𝚗

𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚜𝚎𝚎 𝙷𝚊𝚗 𝚛𝚒𝚟𝚎𝚛

𝙰𝚄𝚃𝙷𝙾𝚁'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Nedělní ráno a oba chlapci vstávali sice v jinou dobu, ale se stejným pocitem nedočkavosti. Prahli po čase, který stráví s tím druhým. Tento den se mají setkat mnohem dřív, v 11 na stejném místě jako posledně.

Jeonginova matka měla zprvu podezření, ale vidět svého syna takhle nadšeného ji jaksi uklidnilo. Popřála mu hezký den a nechala ho jít. Dnes svítilo sluníčko, bylo tepleji, tak Jeongin zvolil světlé džíny, na koncích z designového hlediska roztrhané, na kolenou ze stejného důvodu pár záplat z kostkovaného flanelu. K tomu si vzal svetr, pod nímž měl jen náhodné triko, o pár čísel větší, který si u přezky pásku zastrčil do kalhot, takhle se mu to líbilo.

Vyrazil zase o něco dřív. U brány už postával Hyunjin a zapaloval si. Všiml si hnědovláska a jen se nepatrně pousmál. Ten si ho prohlédl od hlavy k patě, hodnotil jeho dnešní outfit. Šedé látkové kalhoty, končící někde nad kotníky, bílé volné triko zastrkané v nich a přes to tmavě šedý podzimní kabát.

Mladší, hned jak ho spatřil, foťákem zachytil Hyunjinovu dnešní vizáž, která se mu velmi líbila, a s úsměvem mávnutím pozdravil dlouhána před sebou. Načež černovlásek jen pokynul a potáhl si z cigarety.

„Půjčíš mi jí na chvilku?" ukázal na cigaretu, tak jako několikrát předtím. Černovlásek podal mladšímu rakovinotvorný váleček, ten ho opět uhasil o zem a zahodil do nedalekého koše.

„Projedeme se," oznámil vyšší, který ladnými kroky pochodoval ke svému autu, následován Jeonginem.

„Kam?" zajímal se hnědovlásek.

„To nevím, ale nechci tě celý den držet u mě doma, chci říct... mně to nevadí, ale tebe by to nemuselo úplně bavit," vysvětlil. Jeongin už nic neříkal, nasedl, připoutal se a nechal na starším, ať vybere, kam dojedou.

Cesta trvající asi 20 minut skončila na prázdném parkovišti, kousek od zábradlí, z něhož bylo možné vidět jedno z odkloněných ramen řeky Han. Nikde nikdo, jen prázdná budova, pravděpodobně bývalé skladiště asi sto metrů od parkoviště a široká vodní plocha. U zábradlí bylo postaveno několik laviček, starých, popraskaných, lehce ztrouchnivělých, stály tu asi dlouho.

Mladší tam pouze stál, s pootevřenými ústy a pozoroval tu nádhernou scenérii.

„Tady je Han úžasná, četl jsem o ní jednu báseň, byla krásná, tak jsem jí chtěl vidět a objevil jsem tohle místo," vysvětlil Hyunjin, hledíc před sebe. Jeho nohy jakoby se sami rozešly a on už stál u zábradlí.

Jeongin, který měl ke všemu vždy co říct, jen mlčky oddechoval, chopil se svého foťáčku a vyfotil vysokého chlapce z dálky. Zachytil jeho tmavou postavu v kontrastu se světlým nebem. Nakonec k němu došel a rozhlédl se směrem, kterým se díval on.

„Dnes moc nemluvíš," poznamenal starší.

„A ty zase víc než obvykle," zasmál se zvonivě Jeongin. Zafoukal podzimní vítr, projela jím vlna zimy a tak se objal rukama kolem paží.

„Je ti zima?" podíval se Hyunjin zkoumavě na mladšího.

„Jen malinko," naznačil prsty, ukazováčkem a palcem, že opravdu jen trochu. Černovlásek prostě kývl hlavou, založil si ruce do kapes a oba se v tichosti kochali výhledem.

„Nechceš si zapálit?" zeptal se menší.

„Asi jo," nahmatal v kapse svou krabičku a mechanickými pohyby, jako vždy vykonal proces, až měl mezi rty doutnající cigaretu. Párkrát si potáhl, s chutí vydechoval kouř z plic. Neuspokojovalo ho to, aspoň ne tolik, jak si myslel, čekal na ten specifický okamžik.

„Můžu?" podal mu cigaretu a mladší jí tradičně uhasil s upřímným spokojeným úsměvem.

Vzal svůj mechanický poutač momentů, udělal pár fotek staršího, opřel se předloktími o zábradlí a oba beze slova shlíželi na tmavé vlnky řeky Han.

„Ta řekla je jako ty, nemyslíš?" staršího překvapilo básnické přirovnání jeho samého k řece, které Jeongin pronesl.

„Jo, jsme si trochu podobní," usmál se.

„Už bychom asi měli jet, ochladilo se. Nebylo by dobrý, kdybys nastydl," dodal ještě Hyunjin, rozcházejíc se zpátky. Hnědovlásek jen rychle přitakal a rozběhl se k autu, chtěl u něj být první, čistě z dětské hravosti. 

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚖𝚊𝚔𝚎 𝚙𝚊𝚗𝚌𝚊𝚔𝚎𝚜"