𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚑𝚎 𝚕𝚘𝚘𝚔𝚜 | 𝚑𝚢𝚞𝚗𝚒𝚗

𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚠𝚎𝚗𝚝 𝚝𝚘 𝚝𝚑𝚎 𝙹𝚊𝚙𝚊𝚗

𝙷𝚈𝚄𝙽𝙹𝙸𝙽'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

Naštěstí všechno jeho rodiče povolili, a tak jsme před odletem navštívili hnědovlaskův domov, aby si mohl sbalit oblečení na těch pár dní, co budeme v Japonsku. Těšil jsem se, ale on rozhodně víc. Letět jsme měli už 26. prosince večer, abychom tam byli dřív a mohli si užít trochu klidu.

Nemám sice rád svátky, ale Silvestr v Japonsku je velmi pěkný, zejména novoroční festival, když lidé vytáhnou tradiční japonské oblečení, vyrazí mezi stánky s jídlem, sejdou se s přáteli a vydají se za zábavou a jídlem.

Den do odletu, plný mazlení a lenošení, doprovázený spoustou příjemné klidné hudby a našeho zpěvu, byl pryč mrknutím oka a celá moje rodina včetně Jeongina seděla v letadle.

„Letěl jsi někdy?" pošeptal jsem svému příteli do ucha, když se usadil a křečovitě si zapnul pás. Zavrtěl hlavou na nesouhlas.

„To bude v pohodě, klidně usni a já tě pak probudím," řekl jsem mu klidným hlasem přímo do ucha a políbil ho do vlasů, něžně tak, aby věděl, že tu pro něj jsem. Měl jsem pravdu, usnul na mém rameni a já měl aspoň zhruba dvě a půl hodiny na čtení. Četl jsem tu básnickou sbírku, kterou mi daroval k Vánocům. Byla zvláštní a orientovaná pro dívky, to ano, ale i tak jsem si z toho hodně vzal. Sice moje angličtina nebyla nejlepší, dostal jsem se do části knížky (se slovníkem, samozřejmě), pojmenované "the loving" velmi rychle. Našel jsem na ní lísteček se vzkazem „Myslím, že autorka při psaní těchto veršů nejvíce vystihla, co pro mě znamenáš a co jsem ti vždy chtěl říct".

Usmál jsem se při čtení jeho kostrbatého ručně psaného vzkazu, po přečtení pár básní v této kapitole jsem se nemohl ubránit rozlévání příjemného láskyplného pocitu v hrudi.

Bylo vsak ještě krásnější, když jsem narazil na tu stránku 66, konkrétně na ten sled slov, nazývaný báseň. Byl u ní další vzkaz „O tobě".

Potěšilo mě, že si hnědovlasý chlapec přečetl knihu přede mnou, aby mi mohl dát najevo, co ke mně cítí prostřednictvím slov někoho jiného.