𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚑𝚎 𝚕𝚘𝚘𝚔𝚜 | 𝚑𝚢𝚞𝚗𝚒𝚗

𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚠𝚎 𝚠𝚎𝚛𝚎 𝚚𝚞𝚒𝚎𝚝

𝙷𝚈𝚄𝙽𝙹𝙸𝙽'𝚂 𝙿𝙾𝚅:

„Půjdeme se nasnídat?" zeptal se mě malý hnědovlasý chlapec poté, co jsme se u mě v pokoji převlékli.

„Otázka spíš zní, zda nám ty uděláš snídani," usmál jsem se na něj, jen nepatrně, věděl jsem, že ho to těší.

„Něco snad zvládnu, když mi dáš volnou ruku," odpověděl mi a já jemu na oplátku jemným pohlazením po hebkých vlasech. Pak jsme se oba odebrali do kuchyně.

Už o pár desítek minut jsme seděli za jídelním stolem a spokojeně přežvykovali omelety se zeleninou. Byly výborné, na to, jak je mladý – klišé, že? - něco málo opravdu umí. I když se zdá trochu nešikovný, soudě dle málem rozbitého talíře a dvou vylitých hrnků kávy, které jsem naštěstí ještě stihl zachytit. Společně s kávou padla i snídaně a oba jsme přemýšleli, co podniknout.

„Co kdybychom zajeli na výlet?" napadlo Jeongina, souhlasil jsem a hned jsem věděl kam - do národního parku Bukhansan.

„Jaký máš názor na lezení do kopců?" doufal jsem, že mu to nebude příliš vadit, jelikož jsem měl v plánu vylézt aspoň na jeden z nádherných kopců, jedinou přírodní dominantu vedle obřího Seoulu.

„Půjdu za tebou kamkoliv, klidně i do kopce," usmál se, tak zářivě a příjemně, s tímto úsměvem bych mu uvěřil naprosto cokoliv.

„Máš tady nějaké teplé oblečení?" ptal jsem se, když jsem do batohu balil horký čaj v termosce, nějaké sladké a deku, pro jistotu.

„Ne, moc teplé ne," pronesl zasmušile, nechtěl jsem, aby byl nemocný, to bych mu opravdu nepřál, vytáhl jsem mu tedy ze skříně teplý svetr a podal mu zimní bundu.

„Obleč si tohle, je to teplé," s poděkováním se šel hnědovlásek převléct. Vzal si na sebe černé teplákové kalhoty, pravděpodobně zateplené, na výlet určitě pohodlné. Bílé rolákové triko a šedý svetr na knoflíky ode mě. Slušelo mu to, ale říkat jsem mu to nechtěl, přišlo mi to zbytečné. Vlastně, mluvení celkově mi přišlo irelevantní. Koneckonců, nikdy mi to nešlo, ale přece jenom raději druhému udělám kávu, abych mu dokázal, že ho mám rád, než mrhat pomíjivými slovy.

Sám jsem se oblékl do světlých džín, trika, kanárkově žluté mikiny s kapucí, na to všechno dlouhou teplou hnědou bundu. Ještě předtím, než jsme nastoupili do auta, jsem nám stihl vzít kšiltovky a roušky, jen pro styl a taky jsem chtěl, abychom k sobě ladili.

Seděli jsme v autě a já startoval. Něco mě napadlo.

„Co kdybychom dnes udělali něco jiného?" mladší se na mě podíval se zájmem. „Konkrétně?"

„Co kdybychom celý den nemluvili? Myslím, že by to mohlo být zajímavé," vyjel jsem na silnici.

„Dobře, takže od teď?" usmál se a já jen přikývl. Čekala nás poměrně dlouhá cesta, trvající asi dvě hodiny. Nejsem sice tak zkušený řidič, ale opravdu se snažím. V autě hrála hudba, můj playlist, byla to příjemná tichá jízda.

Blížila se doba oběda a já se rozhodl projít městečko poblíž parku, hledal jsem nějakou restauraci. Hnědovlásek mě tiše následoval, byl šťastný, to jsem poznal a těšilo mě to.

Nakonec jsme přece jenom našli malou zapadlou restauraci a tam se naobědvali. Bylo sice složité vysvětlit bez mluvení, že chci sushi a on ramen, ale nakonec jsme se přece jenom najedli. Vyměnili jsme si pár soust od každého pokrmu, řekl bych, že je to pro náš národ tradiční - sdílet jídlo.

A už jsme byli zase venku, na chladném vzduchu a stoupali jsme do starých kamenných schodů, lemovaných lesem z obou stran, jedním z vchodů do nádherného parku. Jeongin byl trochu pozadu, funěl a hlasitě oddechoval. Popadl jsem jej za ruku a táhl ho dál nahoru. Cesta byla sice strmá, ale za konečný výhled z vrcholu to stálo. Schody končily u jednoho z mnoha buddhistických chrámů, které se v parku nacházely. Některé z nich už byly prázdné, neobývané, sloužily jen náhodným poutníkům, kteří se chtěli pomodlit. Měli jsme štěstí, že je zima, jinak bychom tu určitě potkali desítky turistů a návštěvníků.

Vešli jsme na verandu chrámu, zafoukal vítr a rozezněla se stará dřevěná zvonkohra v rohu. Naznačil jsem Jeonginovi, abychom šli dovnitř a pomodlili se. Jen tak z úcty a trochy víry, která ještě v naší generaci zůstala.

Pak jsme vyšli zpátky ven. Zamířili jsme k jedné z vyhlídek, co na tomto kopci byly. Nebylo to tu nejvyšší, ale byl tu i tak krásný výhled na většinu parku, který zrovna nebyl zakrytý hustou mlhou, a pořádná zima. Přitáhl jsem si bundu více k tělu, Jeongin se objal rukama a oba jsme se mlčky dívali na nádhernou scenérii. Vyndal jsem černý čaj s mlékem, který jsem ráno připravil, a nalil nám ho do kelímků, jeden jsem mu podal. Sundali jsme si roušky a začali usrkávat pořád horkého čaje, když tu najednou mi do kelímku něco padlo. Něco bílého a hned se to rozpustilo. Poté na nos a na hlavu. Podíval jsem se k nebi a spatřil, že začalo sněžit. První sníh byl krásný, ale ne tak, jako ta ryzí dětská radost, která se zračila v hnědovláskových očích. Ústa otevřená v úžasu a díval se nahoru. Přitáhl jsem ho k sobě, tohle byla přesně jedna z těch chvílí, kdy jsem já nerozhodoval, co udělám, nýbrž mé podivné srdce.

Políbil jsem ho na rty tak, jak to udělal on minulého večera, už jsem nepřemýšlel nad ničím, než nad těmi hebkými polštářky, které se setkávaly s těmi mými. Políbil jsem ho ještě několikrát, poté jsem se odtáhl, abych nám oběma nasadil na hlavy kšiltovky, abychom neměli mokré vlasy. Druhý nic neřekl, jen si najednou zpod bundy vyndal svůj foťáček, přitulil se ke mně a vyfotil nás. Byl to krásný okamžik, to jsem musel uznat i já a bylo hezké, že ho bude mít v albu navždy.

Sněžilo víc a víc. Sněhové vločky snášející se do údolí byly půvabné, ale zima námi už opravdu postupovala, a tak jsem serozhodl, že bychom měli jít. Oba jsme kráčeli po schodech, ruce schované v teplých kapsách a hlavy sklopné, abychom viděli, kam šlapeme. Čím níže jsme byli, tím méně sněhu padalo, ale stejně byla zima, a tak jsme jeli domů    

***
„𝚝𝚑𝚎 𝚠𝚊𝚢 𝚒 𝚞𝚗𝚍𝚛𝚎𝚜𝚜 𝚑𝚒𝚖"