JULIANDR- Teresa…Padající březnový sníh,pomalu zasypavájící veškeré krásné květiny. Mám zimu rád,ale občas je tak hrozivě chladná. Někdy mě to i děsí. Ale zároveň je zima tak jedinečná,má své kouzlo. Dává mi inspiraci. “A den je tichý,křehký jako skořápka.Uvnitř slunce,také celé bílé. I sníh je bílý,stromy,střechy,sníh. I tato vteřina,i tato bílá chvíle.“ Mám rád poezii a psaní. Dávají mi neobyčejný pocit volnosti. Můžu si vytvořit vlastný nereálný svět,vše podle mých představ. Ale pak najednou,zčistajasna příchází tvrdý naráz “REALITA“…A zas se propadám do toho obyčejného světa vládnoucím násilí,hněv,války,chamtivost…Někdy si říkam…,nebo spíše přemýšlím,že bych mohl být ten co tenhle svět změní. Udělá něco o čem si lidé budou vyprávět dlouhé věky po mé smrti. Ale zatím to zůstává jen v mé mysli..Joo Juliandre Feyi,vždy to zůstane jen v tvé hloupé mysli. Co ty jsi za naivního člověka? Mé podvědomí se opět hlasí smělé do služby. A začíná to..Ty podivné hlasy. Neustálé je tady slyším…..v mé hlavě. Opakujicí mé jméno jako nějakou složitou modlitbu a strašně rychle. Impulzivně se snažím zacpat si uši,ale pořád je slyším..Květy v mých vlasech,demoni v mé hlavě. „Prosím….pomoc.“ Zvlástní,zdá se mi jako kdybych zaslechl nějaký ženský hlas,přebývající nad všemi ostatními. Prudce se otočím a tam stojí ona. Anděl v zelených šatech…potřísněné krví? Nepatrně se usměje a padá k zemi,jako padlý anděl,zimní vločka,která se pomalu snáší k zemi.
Nedokážu se pohnout,nedokážu od ní odtrhnout zrak,v tuto chvíli nedokážu vůbec nic….Jen se na ní dívat,jak čerstvě napadaný sníh taje pod jejím teplým tělem,jak pomalu oddychuje,jak otevírá a zavírá oční víčka,jak se snaží se tělo pobídnout k tomu aby se zvedlo. V tu chvíli mi je líto,měl bych za ni jít. Jdi!Jdi! Křicí hlas v mém podvědomí. A tak udělám první krok,a potom další a další až stojím těsně před jejím nehybným tělem. Nehýba se..už ani neoddechuje. Rychle si kleknu a nahmatám ji puls. Jěště žije,ale její tělo působí tak ochablé, jako kdyby se připravovalo na blížící se smrt. „Slyšíš mě?“ Lehce ji poplácám po tváři ale ani se nehne. Jak by tě mohla slyšet ty tupče když je právě na pokraji života a smrti? Na co cekáš? Zavolej pomoc! Rychle vyndávám mobil a vytáčím číslo na zachránku,snad přijedou včas.. Anděl se trochu zavrtí a začne kašlat,vyděšeně se na mě podíva jako ubohá hnaná laň na krvežíznivého , nenasytného lovce. „Jen klid,neublížím ti , snaž se ležet ,nemělá by jsi vstavát.Sníh,země..Ah jasně!
Ta země je moc studená.V dalším momentě si už sundavám svůj nový kábat a přehodím jí ho pomalu přes ramena..Je tak křehka,bojím se že každý můj dotyk…jí může… rozbít, je jako porcelánova panenka. „Hmmm, mimochodem,já jsem Juliandr…Fey. Jak se jmenuješ? Co se ti stalo?“ Zmateně se na mé podívá a já začínám citít čím dal tím větší nejistotu. Asi bych měl být zticha. A tak klidně sedím vedle jejího těla,snažím se nemyslet že jsem zrovna tady,zrovna teď,zrovna s ní.Jen si užívám tu chvilku ticha. Když…ho najednou prolomí hlas. „Teresa“ Uvědomím si že je to její hlas! Hebký,ale v každé slabice bylo citít jak je i častečně zlomený. Neodpovím jí , nechci pokazit tuto chvíli tak jen kývnu a dál čekáme v hrobovém tichu. Parkrát slyším hlasité oddechnutí, pak nastane všestálý klid. Celé její tělo je tak promrzlé, a její zařivé vlasy…Přál bych si jí zahřát. Pevně stistknout v náručí a prožít dlouhou, nekonečnou věčnost.
Co mi v tom brání? Lehce jí sevřu ruku a přiblížím ke svým rtům z kterých číší pára,přiložím své rty na její ledovou pokožku a nepatrně polibím. Nebrání se, jen leží a pozoruje mě. Pak z vteřiny na vteřinu,zavře oči a nechá se oddat tomu lahodnému hlasu co jí nepřekonatelně láká,nechť se k němu přidá a já vidím že už nemá sílu. Nepouštějíc její ruku, sledujíc vycházející měsíc na námi a nekonečný čas. Nedýcha.. Cítím to, vím to… Teresa umřela , přesně v ten čas kdy celý měsíc vyšel na oblohu. Dlouho se od ní nemohu odtrhnout, držím její ruku stále u svých rtů, přesně jako v té chvíli kdy umírala a pomalu nastává neutuchající zaván smutku. Neznal jsem ji, ani ji už nepoznám, ale vím, někde uvnitř prostě vím že byla neobyčejný člověk a taky vím že bych si jí mohl zamilovat. Na tuto vzpomínku jsem si dlouho nevzpomněl,celý 4 roky…Byla celou tu dobu uvnitř mě a já se to snažil potlačit. Ale teď je tomu konec, postavím se tomu , nechci tak zbytečné věci jako jsou city,láska.. Už nejsem ten snílek, co vymýšlel basničky a myslel si bůhvíjak změní svět, ale jak šel čas začal zjištovat že svět mění jeho…
