Devon- Dřív jsem si myslel, že stačilo zavřít oči a všechny problémy zmizely. Neustále zavírám před problémy oči, ale teď to nějak nejde. Možná protože můj obličej je tak oteklý, že každý pohyb, grimasa mě zatraceně bolí a možná taky, protože teď nechci zavřít oči. Když zavřu oči, tak tu nejspíš umřu. Slastná osamocená smrt na dálnici. Někdo říká, že když umíráte tak vám před očima přeběhne celý váš život. Jsou to lháři. Já umírám , ale stále mám před očima Sophii. Jak se směje, jak brečí, ona si myslí že stačí nasadit úsměv a já nepoznám její rudou tvář, kterou pokrývaly slzy, mýlí se, moc dobře to vím, nevím jen to jak ji mám utěšit. A v těch chvílích kdy na ní myslím, vím , že ji chci ještě vidět. Já ji chci vidět! V okamžicích jako jsou tyto možná někdo prosí o pomoc vyšší moc, někdo se jen modlí , aby nějakým zázrakem přežil, ale já vím , že jedinej na koho se teď můžu spolehnout jsem já. Ti dva mě tu jen tak nechali, celý moje tělo je rozlámaný, musím asi ze shora vypadat směšně jak tu ležím, ruce a nohy jsou v různým směru. Usměju se a překonám tu bolest , která přichází s každým pohybem. Musím se nějak doplazit k autu, s tím asi nepočítali, proto nechali klíčky ležet vedle. Pomálu se posouvám po hrbolatém úseku, s každým přiblížením , přichází čím dal tím větší bolest a naděje. Musím to zvládnout. Ještě pár metru. Centimetru. A jsem u dvěří. Zvednu klíčky a snažím se posadit za volant. Chvíli oddychuju, pak se podívám do přihrádky, kam jsem si dávál mobil. Jasně že je baterka vybitá! „Doprdele!!!! Proč zrovna dneska?!“ Mám chuť zničit všechno okolo mě. Bouchám do volantu, kopu do dveří a zatraceně to bolí! „Tak fajn, ty na tom posraným nebi, kde jsi teď?! Ha? Nemáš v takových chvílích pomáhat?“ zakřičím z plných plic. „ Jak jinak“ zasměju se. Pomalu ze začíná stmívat, mé oči se automaticky zavírají a tělo je připraveno k věčnému spánku. Tak tohle jsou moje poslední momenty života? Pěkné. Opravdu pěkné Devone.
„Hele , tak nějak tu zdržuješ provoz“ To se mi zdá? Nebo se ze mě stává schyzofrénik? „Hmm“ zamumlám. „Už jsem v pekle?“ zeptám se stále zavřenýma očima. „Ne, ale můžu tě tam rychle dostat, jestli s tím křápem neuhneš“ Dívčí hlas? Unaveně zvedám oční víčka, je ráno a u mého auta stojí nějaká mladá dlouhovlasá holka. „Hele „ řekne a ukáže si na pravý oko. „Máš tam teda pěknýho moncla“ dopoví. „Já vím, celé moje tělo je jak švestka“ řeknu jí . Chvíli na mě divně kouká, pak obejde auta a sedne si na místo spolujezdce. „Jsi v pohodě, chlape? Vypadal si, že spíš, ale máš pěkně oteklý obličej. „Počkej tady myslím že mám v autě lekárničku“ To je vtip? Vypadám snad na to, že mám v plán se kamkoliv přemístit? Každej by měl mít v autě lekárničku. Hned jak vyjde ven, zapálí si cigaretu a pomalým pohybem směřuje k autu. Rozhodně si teda dává načas. Po několika minutách se vrací ke mně s malým šedým kufříkem v jedné ruce a cigaretě ve druhé. „ Ehm, nemohla bys mi dát taky jednu?“ zeptám se a ukážu na pomalu dohořívající cigaretu. Naštěstí ruce mám v pohodě, až na několik šrámů a modřin, které jsou jako noční obloha, krásně sytě černé. Obličej zatraceně bolí, ale prostě se potřebuju nějak uklidnit. Dá cigaretu do úst a ze zadní kapsy džínů vyndá krabičku a hodí mi ji do klína. Vyfoukne kouř a znova si jí dá do úst. Přehrabuje se v té své “lekárniččce“ i když tam má jen obvazy a nějakou vodu. Zbytek tvoří nějaký nedopalky, zapalovače sem tam špendlíky a různé malé neužitečné blbosti. Strčím si jednu cigaretu do úst a zapálím. „Mimochodem jsem Linda“ zamumlá s cigaretou v ústech. „Aah tady je, uličnice jedna, vždy se mi někám schová“ řekne Linda a vítězoslavně zdvihne jednu ruku na horu a v ní svírajá dezinfekci. „Klid, nejsem blázen“ dodá s úšklebkem. Má hezky rovné a bílé zuby. Zatímco mi Linda čístí rány, pozoruju její obličej. Všimnu si velké jizvy před levým uchem a další malé u pravého oka , sotva viditelná , začnu přemýšlet od čeho to může mít,třeba je taky na útěku, mohli bychom si dělat navzájem společnost. Zblízká vypada fakt dost mladě, typoval bych na nějakých 20 a je to docela i kus. Má tvrdý postoj, ale některé rysy její tváře jsou i přes ty malé jizvy, jemné. Připomíná mi zčásti Sophii. Mají stejně blonďaté vlasy, ale na rozdíl od Sophie má tmavé oči. Jsou jako těžké dveře domu, jež ukrývájí nějaká tajemství. „Nekoukej na mě tak, nemám rádá když se na mě lidi dívají“ Usměju se, protože je krásná. „Kam máš namířeno?“ Rychle mění téma, ale rozhodně jí nechci říkat kam jedu proto odpovím jen: „Co nejdál“ Linda pochopí, že se o tom nechci bavit a tak jen kývne na souhlas a dalších 5 minut mlčíme. Až pak Linda řekne : „ Je hotovo, kovboji.“ Ovázala mi obě ruce a dala na mě nějaký náplasti, připadám si jako mumie, která je připravená k uložení do hrobu. „Díky, ehm díky moc.“ Vidím jak jí růžoví tváře. „Neřekl jsi mi pořád svoje jméno“ Chvíli mě napadá, že zalžu, ale pak si řeknu , že to je stejně jedno, už jí nikdy neuvidím. „Devon, Devon Moolenar“ odpovím jí. „Moolenar? A odkud jsi?“ Jo Moolenar zní asi divně, ale co se dá dělat, matka vždy tvrdí , že bych měl být pyšný na to kdo jsem. Moolenarovi byli šlechtický rod z Nizozemí. „ Mám předky z Nizozemí. Ale jsem Američan, přesněji jsem z Portlandu.“ A právě teď taky na útěku, ale to jí říkat nemusím. Nasadí výraz, že rozumí, ale musím jí připadát jako podivín. „Tam mám příbuzní a celou rodinu, až na mámu“ řekne Linda. „Teda v Portlandu“ upřesní. Odvrátí hlavu směrem k okýnku a vzdychne. „Jsem z Phoenixu“ Až z Phoenixu? To je pěkná dálka. „A co děláš tady? Lindo?“ dodám nejistě. Ouch. Asi jsem uhodil hřebíček na hlavičku. „ Jedu na nějakej zasnubní večírek mého bratra. Teda jela jsem“ zasměje se, krásně jí vyniknou ďolíčky ve tvářích, takový znak roztomilosti. Tak moc mi teď připomíná Sophii. Moje auto stojí uprostřed silnice tak , že nejde ani objet. „Sory, tak nějak jsem nepočítal, že uvidím nějakýho žijicího člověka zrovna tady“ ukažu rukama na celý prostor okolo mě. „Myslím, že je čas jet“ promluví Linda „ale nejdřív tě budu muset odvézt do nějaký nemocnice, myslím , že ty naplásti moc dlouho nevydrží, ale budeme to muset vzít cestou zpátky do Portlandu, tam je nejblizší nemocnice“ Zpátky do Portlandu.. V hlavě mám ozvěnu jen Portland, Portland, Portland. Nechci se tam vrátit, ale vím, že bych s těmi zraněnými sám daleko nedojel, pořád mě bolí obličej a nohy a trochu se mi začíná točit hlava, ale celkově ta bolest celkem ustála. Moje auto je totálně prázdný a já si říkal jaký to jsou idioti , když mi tu nechali klíčky, ale benzín je pryč. Linda zavolá odtahovku. „Fajn, takže můžeme jet“ oznámí , když ukončí hovor. „Neměli bychom tu počkat?“ zeptám se. „Není třeba oni už si nějak poradí.“ dodá klidně Linda. Super,aspoň někdo to bere s klidem, v tu chvíli vím , že svůj auťak už nikdy neuvidím. „Teď je spíše oříšek jak tě dostat do mýho auta Moolenare “ To je děsný. Když někdo řekne moje příjmení. „Jen Devon a myslím , že si někam poradíme, s tvojí pomocí bych to mohl zvládnout “ podívám se na ní a celá zčervená.
O hodinu později. Zastavujeme na benzínce, do Portlandu je to ještě kousek. Nemůžu uvěřit, že se tam znova vracím. Jakmile bude zase v pohodě, mám v plánu co nejdřív odtamtud zase vypadnout. Ale ještě předtím musím vidět Sophii, chci vědět, že je v pořádku. Vrací se mi zpět bolest, jako kdyby mi projela celým tělem, neustále myslím na Sophii a bolest začína ustupovat, ale do myšlenek se mi snaží vtlačit ještě další osoba, je to Linda. Najednou vidím jen jednu tvář, jako kdyby se obě dvě spojily v jednu. Je to neuvěřitelné jak jsou si podobné. „Zbývá pár kilometrů, jak ti je?“ Chci ji odpovědět, ale nemůžu. Moje oči se zavírají, neposlouchají moje příkazy. Uslyším brzdy a pak jen nicotu.
„Jak mu je doktore?“ Slyším hlasy okolo mě. Všude hlasy, které omívají jakýsi chaos. Stále nemůžu otevřít oči, jako kdyby mi někdo zalepil oční víčka. „Bude v pořádku, ale potřebuje hodně odpočívát, vy jste jeho příbuzná?“ Někdo si odkašle. „ Ne, nejsem, narazila jsem na něj jen náhodou, vypadal dost příšerně, byli jsme na cestě do nemocnice a pak z ničeho nic omdlél“ odpoví ta druhá osoba. Snažím se rozeznat ten hlas. Je mi povědomý. Určitě jsem ho musel už někdy slyšet. „ Měli bychom kontakovat jeho rodinu, říkala jste, že se jmenuje Moolenar? Jeho matka ke mně chodí na kontroly, moc dobře znám tu rodinu.“ Řekne mužský hlas. Pak znovu upadám do temnoty. Co se mi to stálo? Co se mi to děje?
Probouzím se. Jako doopravdy probouzím. Můžu otevřít oči. U moji postele stojí nějaka žena. Je ke mně otočená zády a dívá se z okna. Odkašlu si. Otočí se a já rozpoznávám jasně rysy moji matky. „Jsi vzhůru“ řekne chladně. Tohle mi fakt nechybělo. „Kde je Sophie?“ podívím se. Rozkoukávám se po místnosti. Bílý, chladný pokoj , ze kterého doslová sála pach smrti. „Neví, že jsi se vrátil a tak to i zůstane, pro její dobro, jestli ti na ní záleží, tak jí necháš být, je teď doopravdy šťastná, i bez tebe. Bude mít zásnubní večírek se synem našeho velmi cenného obchodního partnera a já nechci , abys to nějak narušil. Vyjádřila jsem se jasně? Dám ti peněz kolik jen chceš, za to , že Sophii necháš na pokoji“ Co mi to tu říká? Nechát jí být? Copák jsem jí někdy chtěl ublížit? „Chci jen vidět, že je šťastná.“ dodám sklesle. „Mohu tě ujistit, že je tomu tak. Mluvila jsem s doktorem, říkal , že to není nic vážného, většina zranění se ti zahojila“ Ani se mě nezeptá, co se mi stalo. Její syn by mohl umřít a ona by měla pořád ten samý chladný výraz. „Jak dlouho jsem byl mimo?“ Připadá mi jako věčnost co jsem naposledy viděl západ slunce. „Dva týdny“ To je celkem dlouhá doba, zasměju se. „Devone i přesto vše, chci abys věděl, že jsi můj syn, vážně jsem se o tebe bála, chlapče“ Myslí sí , že mě nakrmí těmi svými kecy, ale plete si mě se svými klienty. Mě tak jednoduše neobelže, vím co se skrýva uvnitř. „Asi půjdu, měl by sis ještě odpočinout. Zítra za tebou přijdu. Řekni mi jak ses rozhodl. Ohledně těch peněz.“ Myslí si, že si mě sakra koupí? „Ne!“ zařvu. „Já nikam neodejdu, dokud jí neuvidím a ty svoje prachy si můžeš cpát někomu jinému, protože já o ně nestojím“ Do místnosti vběhne sestřička. „Paní Moolenarova, Váš syn by měl být v klidu a odpočívát“ Matka mi věnuje poslední nepřátelský pohled a odchází z pokoje. Musím jí vidět….
