Sophie- Kapky slz se kutálí po ružových tvářích,které jsou naduté hněvem. Ne! To je špatně. Celé je to špatně. Nikdo mě takhle nesmí vidět. Jen mé krásné obrazy, moji jediní přátele. Pomalu si stírám slzy z tváří, z očí. Dokonalé nasazuju ten perfektní úsměv za kterým se skrývá mnohem víc než ostatní dokáží odhalit. „Sophie? Kde sakrá vězíš? Matka tě hledá“ Ano jistě, můj milovaný bratříčku. S nemizícím úsměvem kolem něj potichu procházím. Když jsem skoro u dveří , chytne mě za paži a přitáhne k sobě. Jeho zrychlený dech cítím na své šiji. „Co se stalo?“ Ne! Nesmí se dozvědět že jsem brečela. Ne on! Otáčím se směrem k němu a s bušícím srdcem se nervozně zasměju. „ Copak by se mělo dít bratříčku?“ odpovím jak nejlepé mohu a stále mam nasazený ten umělý úsměv. „Zdála ses mi divná“ odpoví a pustí mou paži a vydá se dovnitř. V tichosti ho následuju až do pracovny kde je usazená za kulatým stolem má matka „Přála sis mě vidět matko?“ vyslovím jemně a snažím se dodržovat slovní řád který jsem se od malička tak upěnlivě a trpělivě učila abych ho teď mohla využívát jako spravná dědička bohaté společnosti. Matka nastaví vážnou tvář a rukou pokyne na sedačku která je naproti stolu. Elegatně si sedám. Matka se pomalu zvedá od stolu, obchází ho a sedá si po mém boku. „Mohl bys nás teď opustit Devone?“ promluví k mému bratrovi. Ten si lehce odfrkne a odchází. Mátka se lehce úsměje, odkašle si a začne jeden ze svých nejdelších rozhovorů které kdy vůbec zažiju, to jsem samozřejmě předem nevěděla, než dokončila poslední větu: „ Jistě to pro tebe bude skvělá partie, tvůj otec tu bohůžel není, má nějaké zařizování v Istanbulu, ale byla jsem obeznámená že prijede ihned jak to bude možné. Vše jsem mu řekla a plně semnou souhlásí. Nyní tě tu nechám o samotě , aby jsi si mohla tuto novinu plně užít“ stiskne mi ruce a odchází z místnosti. Plně užít … Plně si užít ten užírající pocit bolesti který mi obsazuje srdce? „Gratuluju sestřičko“ pronese Devon, který je opřený o dveře sledujíc mě. Nezmohu se na odpověď. Devon se zamračí a zavře dveře, zamyká je klíčem a ten si ukládá do horní kapsy šedého saka. Přechází ke mně a sedá si na pohovku . Když jsme spolu tak odhazuje veškerý neklid a dodržování pravidel jde stranou. Vždy jsem závidělá jaký je. Jsme dvojčata ale jsme tak rozdílní. Devon se umí matce vzepřít a vydobýt si své zatímco já tiše sedím a přikyvuji. I když jsme tu sami tak sedím rovně, ruce položené na nohou a hledím zpřímá. Přesně jako vycvičený voják… Pěšák mé matky. „Notak neseď tak prkeně, jsme tu sami, můžeš se uvolnit“ pronese do ticha Devon a poplacá mě po zádech. Povzdechnu si a uvolním se. „Chce mě provdat za otcova blízkého partnerova syna.“ Konečně jsem se odhodlala něco říct. „Nemusíš si ho brát“ prohodí ledabyle Devon jako kdyby to byla ta nejlehčí věc na vykonání na tomto světě. Smutně sklopím pohled dolů. „Je to pro dobro společnosti“ pokračuju. Devon stiskne ruce v pěst a rychle se zvedá. „A co ty? Ty nechceš být šťastná? Svobodná? Víš co? Mám plán.“ V tu chvíli zní Devon tak přesvědčujíce, ale vím že to není možný. „Utečeme, daleko daleko odsuď, kde nebudeme zavislí na rodičích a každý si budeme žít jak chceme kdekoliv chceme.“ dopoví Devon. „Spolu?“ podívím se, ale uvnitř se vlastně raduju, vlastně to ve mně přímo vře. Já a Devon spolu? Pryč odtud? Že by bůh vyšlyšel má přání a nejtajnější touhy? Ach bože, jak bys mohl? „Jasně že ne, utečeme spolu ale pak se rozdělíme.“ odpoví posměšně Devon. Píchne me u srdce a můj pocit radosti mizí stejně rychle jako přišel. „A-ha“ nemůžu říct víc. Ty naivko, jak sis mohla dovolit takto na něj pomyslet? On tě bere jen jako jeho věčně poslušnou sestru. „Dobře tak si o tom promluvíme později? Teď musím jít. Juliandr na mě čeká.“ Mrkne na mě a odchází z pokoje. Proč mě všichni opouštějí? Slzy se mi derou na povrch, zprvu se snažím je potlačit, ale už dál nejsem schopná potlačovat své pocity. Dám tomu volný průběh. A tak začínam brečet, silně a neustavajíc. Nikdo mě nepřichází utěšit a tak dál pokračuju. Když už cítím , že to přestává, zvedám se na roztřesené nohy a snažím se dat do pohybu, moje nohy jsou jako gumové. Padám na zem. V tuto chvíli jsem totalně neschopná a zlomená zároveň. Potřebuju malovat, potřebuju se nějak uklidnit. Proč vlastně tolik brečím? Proč se cítím tak zlomená? Proč je to tak? Proč pro Devona nic neznamenám? Za celý život co jsme spolu si mých citů nevšiml a ani nevšimne, neumím je projevit jinak než na obraze. A tak celý dny maluju a maluju, protože to ze sebe potřebuju nějak dostat, všechny ty pocity. Bratříčku, kdybych nebyla tvá sestřička, všimneš si mě? Zamiluješ se do mě?
Následující den je tu poklidný, ostatně jako každý. Bydlíme hluboko v lese a tak je tu všestálý klid. A lidé tyto lesy nemájí rádi, věří na nějaký duchařský povídačky, což jsou samozřejmě nesmysly. Naše vila je na jednomu z nejvyšších kopců co tady jsou, ale není to bůhvíjaka výška, prostě vůči ostatním je to značný rozdíl. Příroda je tu krásna, snad stejně taková která je malovaná do Encyklopedií. Čerstvý vzduch, žádný naznák lidské činnosti. Dnes ráno jsem tu jen já a Devon. Matka musela odjet za pracovními povinostmi do města. Jentak poklidně ležím a užívam si sluníčko které prosakuje skrz záclony, když vtom někdo tvrdě zabouchá na dveře. Přikryju se od hlavy až po paty dekou a zamumlám: „ Jdi pryč“ i když vím že mě asi neslyší. Dveře se otevírájí a chvíli na to zase zavírají. Neslyším žádný pohyb a tak si pomalu oddechnu. „Mám tě! “ zavíská Devon a strhne ze mě deku. Zčervenám jako rajče. Mám na sobě fialové šortky s kočíčími hlavičkami a bílé tílko. Cítím se tak odhaleně, dám si ruce přes hruď ale Devon je dá zpět jak byly. Dychtivě polkne, vidím jak mu v očích proudí chtíč. Nebo se mýlim? Pomalu si sedá na mou postel a nezpouští ze mě své oči. „Ehm.. já- já jsem přišel, víš , já nevím jak to říct ,al- ale“ Chytne ze za hlavu a zakloní jí. „Sakrá Sophie, proč mi to děláš?“ Nechápu vůbec nic co se mu honí hlavou, já že mu něco dělám? „V-víš- jak je pro mě tohle těžký?“ zeptá se, pevně mě chytí za zápěstí a povalí na záda, sedne si obkročmo na mě. „Já- já t-tě nechápu“ zakoktám zmateně. „Tak ty mě nechápeš Sophie?“ zasměje se. Jednou rukou pustí mé zapěstí a přejede po rtech. V tu chvíli se začne smát a zvedá se ze mně . „Ježiši, Sophie měla by ses teď vidět, ten pohled stál vážně za vše“ Nepřestává se smát, jeho intenzita se prohlubuje . „Neboj, nejsem žádný uchyl, byla to jen sranda“ dodává rozesmátě a vstává. Chvíli se prochází po pokoje a přemýšlí. A tak to je dalších 5 minut , 10 minut až se konečně rozhodne promluvit: „ Hodně jsem přemýšlel o tom plánu“ Jeho hlas zní tvrdě, jako kdyby davál znát, že to myslí vážně. „Ano?“ polknu. „Myslím, že dnešek by se na to hodil nejlíp“ řekne Devon po další chvilce přemýšlení. „Dneska? Ale já se ani nerozloučila s rodiči. Já-já-já“ Nemůžu si pořádně uspořádat ani co říct, je to tak narychlo. „Vím že je to narychlo“ řekne Devon jako kdyby mi četl myšlenky. „Ale teď máme skvělou příležitost. Matka se nevrátí dřív jak za několik hodin. Mezitím my už budeme dávno pryč. Unášeni bouřlivými vlnami daleko daleko odsuď. Tak co ty na to Sophie, jdeš semnou?“ Devon mi podá ruku a já mám sto chutí se jí chytit, ale malinká část mě má strach. Nikdy jsem nezažila nic nového. Celý život jsem zavřená tady. Chci se rozloučit s rodiči. Nevím co mám dělat! Byla jsem vychovávana tak že za mě vždy přemýšleli druzí. Co si dnes vzít na sebe? Co budu jíst? Kdy si mám dat koupel? A teď předemnou stojí jedno z nejdůležitějších rozhodnotí v mém životě, a já vůbec nevím co dělat. Mám nebo nemám? Zůstat? Odejít? Svoboda?
