O 2 týdny později.
Sophie- Tak a je to tu. Ty červené nebo spíše lila? Rozhodně červené! Panebože. Co to tu dělám? Připravuju se na svůj vlastní zásnubní večírek kde konečně potkám toho “pana dokonalého“ a kde mě má požádat o ruku,ale na mě je to trochu moc, vždyť je mi teprve 17, jak vím že jsem zvolila dobře? Nakonec jsem přece jenom zůstala,každý den toho lituju. Když odcházel tak řekl jen to jediné tiché.. sbohem.
Je pryč? Je pryč. Pustota. Cítím se mizirně, i když tak asi nepůsobím se svým věčným úsměvem“ Jen nepoznejte že mě něco trápí“. Opustil jsi mě, bratříčku? Vrať se prosím zpět… „Sophie, okamžitě pojď sem!“ zavelí moje matka. Je na mě ještě přísnější od té doby co můj bratr odešel. Podezřívá mě, že jsem chtěla utéct taky. Nesmím vycházet ven, dokonce mi zařídila domací výuku. Ať žije svoboda. „Volala jsi mě matko?“ Matko, matko … Celý život jsem poslušná, dělám co se mi řekne a tohle mám za to. Chová se ke mně jako k nějakému svému psovi. „Samozřejmě, copák nejsi Sophie? Vlastně myslím že tohle už není moje dcera. Moje dcera by se nikdy nepokusila o takový bezcenný útěk! Copak se ti tu daří špatně? Máš vše, pro co někteří lidé musí bojovat! Proč si toho nemůžeš važit?!“ Cítím lítost ale ne vůči tomu co řekla, ale vůči své slabosti, vůči tomu že se jí nedokážu postavit. Matka pokračuje v proslovu, ale už jí dál neposlouchám jen přikyvuji. „Doufám že si tyto slova vezmeš k srdci a budeš se jími řídít jako spravná mladá dáma a dědička společnosti a já na tebe budu moci být konečně pyšná“ dopoví matka a nasadí výraz ustaraného člověka co se bojí o své dítě, ale ja vím že je to jen maska. „Jistě,matko, budu vzorem vší poslušnosti“ A tímto uzavřu náš rozhovor. Vím že nad mým bratrem už dávno s mým otcem zlomili hůl, a proto jsem si říkala, že já je nesmím zklamat, ale teď když Devon odešel, tak cítím, že se něco změnilo, něco uvnitř mě.
Následujicí týden s matkou už nemluvíme, ať už k tomu nemáme příležitosti, nebo není téma a já jsem ráda. Nevím co bych jí řekla,vlastně o ni vůbec nic nevím. Celý čas tráví prací nebo ničením mého života nesmyslnými sňatky. Toto není moje první zasnoubení. V řadě je to už čtvrté, a vždy to skončilo tím že princ přišel uviděl mě a upřímně…já jako princezna nevypádam, a tak odešel. Nebylo to tím že jsem ošklivá, to ne, vlastně si myslím že jsem i docela krásna, ale nebyla jsem podle jejich představ, respektivě jsem se nelíbila jejich bohatým tatínkům co si představovali pro své syny něco více. Je to k smíchu, když jsi vzpomenu že ani jeden z nich by nemohl konkurovat na Nejkrásnějšího muže roku, ale já pro ně byla pořád málo. Já spolehám spíše na vnitřní krásu a porozumnění mezi lidmi, proto se ani nelíčím ani nedbám na nějakou extra přehnanou péči o svůj vzhled, jsem prostě přírodní typ. A mám jedno veliké štěstí za, které mě snad všechny holky ve škole nenávidí, nemusím trávit hodiny abych si upravila vlasy do nejdokonalejší pozice, vlastně bych ráno mohla vstát, učesat a odejít a stejně by to působilo jako kdybych ten účes dělala bůhví jak dlouho. Mám blond vlasy a strašně světlou pleť, někdo by snad řekl že je i průhledná, ale mně se to líbí, nejsem ani moc vysoká. Já jsem prostě já. Obyčejná Sophie.
Devon- „Myslím že jsem právě minul odbočku. Sakra.“ zakleju a praštím do volantu. Budu se muset vrátit, ale nejdřív musím doplnit benzín. Zatočím na nejbližší benzínku a zastávím. Stmívá se, ujel jsem pěknej kus cesty, ale dlouho jsem se zdržel doma. Myslel jsem že si to rozmyslí a půjde nakonec semnou. Sakra! Nevím proč se cítím tak hrozně. Asi protože je mi to líto. Chtěl jsem jí pomoct se od toho všeho odprostit a poznat jiný život, ale rozhodla se sama. Je čas vyrazit dál, ale cítím jakousi podivnou prázdnotu, jako kdybych někde ztratil svojí druhou půlku. O dvojčatech se říká že jsou jaksi “spojená“. Proto se cítím tak jak se cítím? Protože tu není ona? Vždy jsem jí bral jako sestru, ignoroval své pocity. Aneb co je v domě není pro mě. Nemožný. Nemůžu se doprdele zamilovat do svojí sestry. Vždyť je to Sophie! Ta sama Sophie , která se bála spát sama tak moc že se počůrávala ve spaní, když jí bylo 5. Vždy ke mně v noci přišla a řekla : „ Devone já nemůžu spát, můžu si lehnout k tobě?“ a já jí vždy odpověděl : „ Sophie mazej do svojí postele nebo to na tebe kecnu!“ . Když nad tím tak přemýšlím tak se musím usmát. Už prošla pěkná řádka let, oba jsme se změnili. A jak šel čas tak jsme se oddalovali, už zamnou nikdy nepřišla s tím jestli si může lehnout ke mně, většinu času trávila ve svém pokoji a hrála si s plyšáky a malovala. To malování ji vydrželo doteď, je to užásná malířka. Nevím jestli jsem jí to někdy vůbec řekl, když se díváte na její obraz je to přesně jako kdyby jste doopravdy žili, ne jen přežíváli. Určitě bude lepší jak její starší bratr, věřím tomu, vážně jí to přeju. Vybrala si svou cestu, očividně je takhle šťastná a když je ona šťastná pak já taky…. Na dálnici není ani živáčka, kdo by taky mohl bejt ve 2 ráno zrovna tady. Zapnu si rádio, hned se naladí country a já protočím oči. Musím se sehnou dolů, protože tenhle starej křáp ma bůvhvíproč rádio až dole. Snažím se tam vložit vlastní CD který jsem našel v přihrádce. Kdybych měl tenhle starej auťak někdy prodat, tak rádio tu bude nejdražší. Snažím se vložit CD, ale nejde, musím se sehnout ještě víc. Řízení a spravování rádia není zrovna to nejlehčí. Naposledy se podívám jestli na dálnici někdo není a jdu dolů. Do auta něco tvrdě narazí, bouchnu se do hlavy „ AU to sakrá bolí“ nahmatám si hlavu a na prstech ucítím něco lepkavého. Zmateně se podívám do stran a před sebe. Je tam nějaký auto, postupně zpomaluje, takže musím taky šlápnout na brzdu. Auto předemnou zastaví. Z auta vychází dvě postavy. Snažím se zase nastartovat auto, ti dva to uvídí a jeden z nich zařve: „Ať tě to ani nenapadne, ty bastarde malej!!“ Přibližují se až jsou těsně u mě, jednoho z nich z části rozeznávám, myslím, že ho odněkud znám, ale ani za boha si nevzpomenu odkud a ta hlava taky zatraceně bolí. „Ty podělanej malej sráči, sis myslel že mi unikneš?! Ja věděl že si to ty! Na ten tvuj ksicht nikdy nezapomenu, stejně tak jako ten můj“ obratí ke mně hlavu a ukaže dlouhou jizvu přes levou tvář. Asi si začínam vzpomínat.
3 roky zpátky. Jonathan Heykes a Scott Ferill se vsadili kdo první objede školu a dorazí k nejbližší benzínce. V tě době se mi líbila Annaleise. Ano přesně ta sama Annaleise Crystal. Kdyžtak přemýšlim tak byla děvka odjakživa. Takže mi to nedalo a šel jsem do toho taky. Pravidla byla jasná, vlastně bylo jen jedno, jet na plný plyn. Vítěz měl získat pusu od Annaleise. Bylo nám teprv 15 a nikdo z nás řidičák neměl. Risk je zisk. Někdy. Závod se startoval hnedka po škole. Všichni jsme dorazili do benzínky skoro stejně, teda až na Scotta. Na benzínce byl nějaký gang motorkářů a dost živě se bavili, snad i křičeli. Pak se všechno stalo tak rychle, začala rvačka. Nějaký velký chlápek v džínový bundě to všechno odstartoval, praštil chlápka, který stál naproti němu a ten spadl na Jonathanovo auto, jasně že ten to nemohl nechat bejt a musel se do toho připlést taky. V autě jsem našel nůž, pro případ, a dal si ho za pásek od kalhot. Chtěl jsem jen projít a vzít Jonathana pryč z té rvačky, ale nějaký malý trpaslík mě zezadu popad a strčil na toho chlápka v džínový bundě. Ten něco zamumlal a chtěl mě praštit , už si připravoval ruku, když ho někdo popadl zezadu, využil jsem té možnosti a snažil se prchnout, ale on mě chytl za límec od košile přitáh jěště víc k sobě. Skoro jsem se dusil, sáhl jsem za pásek, kde byl nůž a prudkým pohybem udeřil proti sobě. Zasáhl jsem ho do obličeje, respektivě do levý půlky tváře. Impulzivně se za ní chytil, skrz ruce mu tekla krev. Nevěděl jsem co dělat, někdo zařval že jedou policajti a tak se všichni rozprchli do všech stran. Tak jsem utekl taky. Měli jsme štěstí, nikdo nás nechytil. Scott z toho vyvázl asi nejlíp, ten přišel až po představení. Jonathan měl zlomenou ruku a velkýho moncla na pravým oku. Já měl asi tejden otlačenej krk jak mě skoro dusil. Netušil jsem že toho obra ještě někdy potkám, ale teď stojí u mýho auťaku a škodolibě se směje. „Je čas si vyřídít účty prcku“ zamumla a otevírá dveře auta.
