AYA- Už je to zamnou. Všechno odedneška bude OK. První den jsem zvládla “fajn“ , až na ty opovrhující pohledy všude kolem mě , ale stim se dokážu vypořádát, přece jenom je to střední…když jí přežili jiní proč bych já neměla? I když jsem nikdy nebyla studijní typ , tak si radši půjdu začít připravovat věci na zítřek , abych zahnala ty myšlenky. Přestože se snažím udržet si pozornost u matiky, tak moje oči se neustálé dívají na hodiny. Je půl šestí. „Jsem doma zlato.“ Máma je tady. „Ahoj, dělám si úkoly na zítřek“ odpovím ji, když vstoupí do mého pokoje. „Máš toho hodně ? zeptá se mě s ustaraným výrazem. „Ne,moc ne. Nečekala jsem že mě budou setřit na prvním dni“ řeknu s pobavením a ukážu na hromádku za mnou. „Tak dobře, půjdu udělat večeři , nepřežeň to stím , dej si na chvilku pauzu a jdi se projít na vzduch Ayo“ řekne máma. Poslechnu jí, vemu si větrovku a vyražím vstříc říjnovému větrnému počasí.
Procházím se ulicemi a semtam potkávám nějakého neznamého člověka co se na mě usmívá a já mu to oplacím i když vůbec nemám ponětí kdo jsou, možná spolužáci ze školy, nebo prostě lidi co mají radost ze života. Pohroužena do svých myšlenek, poslouchám písničky a k tomu se pohybuju do rytmu hudby , takže na mě kolemdoucí už jen civí, bez těch úsměvu, ale já pokračuju a užívám si to. Směju se a točím dokola,cítím že mi asi zachvíli praskne hlava z toho všeho točení , ale nepřestávám. V tom to ucítím…Pevné sevření , někdo mě chytl okolo boku a vyzdvihl nahoru. Vykřiknu a snažím se mu vysmyknout se sevření , drží mě pevně ale ne tak moc , aby mě to bolelo. Když mě opět postaví na zem pozorně se rozhlédnu kolem, nikdo nikde kdo by mi pomohl, nemám ani sílu útéct. Pomalu otáčím svojí hlavu jeho směrem. A stojí tam. S úsměvem, nic neříká jen na mě kouká jako na ublížené kotě. Očividně si to moc užívá, ale já ne , nevím co mám dělat. Po chvilce tichá začne mluvit: „ Promiň jestli jsem tě vystrašil, ale tančila jsi tak hezky že jsem nemohl odolat. Dovol abych se představil..“ udělá malou poklonu a dodá: „Jsem Juliandr Fey, nebo prostě Jul..“ Podá mi ruku a čeká až jí sevřu. To víš že jo. Nevěnuju mu pozornost a dám se rychle cestou zpět. Minutu tam stojí. Dvě. Tři. A po čtvrté už za mnou běží. Přidám do kroku a pak už taky běžím. Zahnu do uličky v naději že mě nenajde. Ale sakra! Slepá ulička. Vykouknu z poza rohu na jednu stranu, pak na druhou.
Uff.. Není tu. Díkybohu. Vážně jsem si oddechla.. Kdyžtak pokojně jdu.. „ Ale ale …snad ses mi nepokoušela útéct? Musím ti říct že to není zrovná dobré chování když..“ To snad ne! Využiju chvilky kdy se nesoustředí, nepřemýšlím a povalím ho na zem. Tvrdě dopadne ale nemám čas ho litovat. „Fajn tak co odemne chceš?“ vykřiknu naštvaně. „Známe se? Nebo seš snad nějakej stalker?“ dodám. „Ne to ne..“ řekne Juliandr. „Pak mi prosím dej pokoj, potřebuju se vrátit domů. Bylo mi vážně potěšením tě poznát Juliandre Feyi“ řeknu s nuceným úsměvem a postupně se od něj vzdaluju. Stojí tam s nečitelným výrazem. Jen se dívá jak má postava postupně mizí v dáli zapadajicího slunce..
Následujici den přemýšlím kdo to tak mohl být. Někdo z období než jsem ztratila pamět? Nejspíš ne. Moc přátel jsem neměla. S pomocí mámy a doktorů jsem si postupně dokazala vzpomenout kdo vůbec jsem, kam chodím na školu,na pár přátel. Některé vzpomínky se mi začaly vracet, ale stále cítím že nejsou kompletní. Nevím to jistě, prostě to nějak citím, jako kdyby část mě kroužila někde ve víru zapomnění a já si ne a ne vzpomenout... Ale bylo to pro mě těžší než jsem si myslela že bude. Proto jsme se přestěhovali. Proto jsem přešla na jinou školu. A teď se snažím začít odznova. Dneska to jde ve škole líp. Pro jistotu si mě nikdo už ani nevšimne. A tak kroužím chodbami z jedné učebny do druhé , přestávka na oběd , biologie. „Zapište si domácí úkol“ řekne učitel a tak celý můj školní den končí. Unaveně se zvedám ze židle a chystám se k odchodu, když ke mně někdo přijde a sedne si na mojí lavici. „Ahoj“ řekne. „Jsem tu celou dobu , sedím vedle tebe“ ukáže na lavici která je vedle mě. „A ty si mě ani nevšimneš, to je smutný „ dořekne a uděla smutný výráz ale já vím že to jen hraje, proto mu nevěnuji zvláštní pozornost. Vím kdo to je. Můj včerejší stalker. Juliandr Fey. Sakra? My spolu chodíme do školy? Jakto, že jsem si toho dneska ráno nevšimla? Jeho přehlednout nejde. Vysoká postava, rozcuchané hněde vlasy ala Právě-jsem- vstal-z- postele a ty hřísný ústá která má zasebou určite víc polibků jak celá Čína obyvatel. Tak fajn to přeháním, ale stejně působí neodolatelně pro všechny… kromě mě! „Notak řekni mi aspoň jak se jmenuješ krásko “ Otočím se na něj s otráveným výrazem a řeknu „ Aya..Aya Crimson“ a chystám se odejít z místnosti. Musím pryč! Rychle! Než ho napadne jít zamnou. Ale jakto že se nemůžu pohnout? Mé tělo snad touží abych zůstala tady s tím šílencem. Ale pořád ho ovládám já!..Takže udělám krok vpřed ale někdo mě chytne za ruku a přitáhne k sobě. „Sakra Juliandre“!!! Zakřičím víc než bych chtěla a spadnu na něj. „Jul“ šeptne mi do ucha. Zamrazí mě z toho hlasu, chvíli strnule sedím pak se ale rychle vzpamatuju a zvedám se. Překvapivě mě zpátky strhne na sebe a oba se složíme na zem. Tak fajn. Myslím že je na čase to začít brát vážněji.
Ležíme spolu tváří v tvář. Využiju toho a svůdně se na něj usměju. Pomalu své rty přibližuji k němu a své ruce směřuju k jeho. Chytnu ho za zapěstí, stisknu jak nejvíce můžu a zkroutím ho. Juliandr vykřikne a snaží se zvednout ale já jsem rychlejší. Položím svou nohu na jeho hruď a lehce šlápnu aby se nemohl zvednout. Pak se k němu nakloním a šeptnu mu do ucha: „Dávej si pozor ským si zahráváš“. Se širokým úsměvem od něj odcházím a nechávám ho ať se z toho nečekaného útoku vzpamatuje.
