Aya- Pomalu se snášející vločka. Dopadajíc na jarní půdu. Chlapec stojící v dáli… Zdá se mi jako kdyby se snažil zapadnout do okolí. Nehýbe se. Je jako strom. Pevně vsazený do země, kořeny zavinuté ve spleti hluboko v zemi. Potom se otočí a já na jeho tváři zaznamenávám krátký úšklebek. Ale nemá úplnou tvář, má jen ten jediný úsměv , jeho oči ani nos nejsou vidět. Jen ten úsměv co si s vámi pohrává. Koutky úst se mu cukají, nejspíš zimou. Tváře však nemá rudé, jsou čisté jako bílé plátno. Je to z části strašidelné. Začíná se ke mně přibližovat, ale já se nemůžu pohnout. Cosi mumlá těmi rty, rychle , přerývavě, ale neslyším ho! Snažím se napnout ještě víc uši.. On zrychluje tempo jako v agonii , jeho ústa se pohybují jako splašená. Zdá se mi jako kdyby mi chtěl něco důležitého říct. Po chvíli se uklidní a smutně se podívá dolů. Pomalu se mu začíná zviditelňovat obličej a já se v té chvíli probouzím…
Nevím jestli to byl sen nebo vzpomínka na mou minulost. Ale víc se přikláním k první možností. Zkouším si vybavit celý ten obličej, ale jde to těžce. Před očima mi stále hraje ten úsměv. Zavrtím hlavou. Nemám čas přemýšlet nad takovými věcmi. Podívám se na kalendář. Dneska je ten den! Dneska ho konečně uvidím! Už se nemůžu dočkat až bude stát přede mnou a já ho budu moci zmáčknout v náručí a budu vědět že žije. Vždy mám o něj takový strach, když se rozhodne vydat na výpravu. Ale posílá mi hezký dárky a tak mu je z malé části odpuštěno, ale jenom z malé. Rychle vyskočím z postele a utíkám se připravit do koupelny. Pořád se nemůžu rozhodnout co si na sebe vezmu! Přece jenom jsem ho neviděla tak dlouho! A hodně jsem vyrostla! A vůbec… hodně se toho změnilo. Po 2 hodinách přípravy se na sebe podívám do zrcadla a jsem vážně pyšná. Jsem to vůbec já? „ Ayo pojď do- ..“ zavolá zezdola máma. Ani to nestačí doříct a už se řítím dveřmi ven na schody. Malém se skutálím dolů.. „ RUSOVLÁSKO MOJE“ Panebože! Je to tu! Třesou se mi prsty na nohou..Je to vůbec možné? „STREJDO MARSHALLE!!!!“ Zakřičím tak silně až mám pocit že mi hlasivky vyskočí ven. Rozeběhnu se k Marshallovi, vyskočím na něj a obepnu ho nohama. Chvíli na to si připadám trapně. Tohle jsem dělala vždycky když jsem byla dítě. A dělám to pořád. On se začne smát takovým tím dusivým smíchem který umí jen on a já v jeho náručí cítím to známe teplo. Přesně takhle bych popsala teplo domova. Po tátovi smrti , jsem na tom nebyla nejlíp ani líp ani dobře… Strejda Marshall tu byl pro mě a vždy mě utěšil tak jak to nikdo jiný na světě neuměl. Rozuměli jsme si. Nebylo to tím že mi šeptal jemná slůvka jako „ To bude v pořádku, neboj se, ochráním tě “ nebo každý večer nosil kakao s žužu nebo četl pohádku o Rusovlásce. Bylo to tím tichem mezi námi. Vždy jsme si sedli k rybám a čekali v nekonečném tichu až nějaká začne tahat. Milovala jsem to. Ta prostá harmonie pro mě byla vším. Pak se strejda zapsal do výzkumné jednotky armády a vše šlo z kopce. Máma si semnou nevěděla rady než jsem dospěla a vše si začala řešit sama. Teď je tu! Ani jsem si nepromyslela o čem se budeme bavit! Přece už jenom nejsem dítě.
„Strýčku můžu jít za tatínkem?“ zeptá se smutně malá Aya. „Ne zlato, ještě je moc brzo“ odpoví Marshall a pohladí jí po zrzavých krátkých vláscích. Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Dnes už to chápu…
Strýček Marshall mi vypráví o obřích zmutovaných mravencích co by se mohli přemnožit a napadnout svět. Pociťuju úlevu, nezměnil se. Je pořád stejně…zábavný. Poslouchám, směju se a cítím se nekonečně šťastná. „Už je mi dobře tatínku, už je dobře, už se o mě nemusíš bát. Strejda Marshall je tu. Vše bude dobré…“
