TWELVE

Divadlo

Muž v bílém, velice drahém obleku zapnul mobilní zařízení a podíval se na čas. Bylo šestnáctého května roku dva tisíce čtyřicet jedna, půl osmé večer. Sedíc v limuzíně barvy jeho obleku poklepával nedočkavostí nohou a pozorujíc tmavnoucí oblohu kouřil kvalitní doutník. Auto brázdilo ulice Londýna s takovou lehkostí, že by se vám z toho motala hlava.

Ono všeobecně tu bylo úplně jiné než doposud. Pokud by jste viděli jet po ulici auto s jiným pohonem než na elektřinu, mohli by jste jej nahlásit a poslat provinilce do vězení. Ano, z Londýna se stalo nejčistější město na světě. Po odchodu Velké Británie z Evropské Unie se nečekaným tempem začala vyvíjet. Díky novým nalezištím drahých kovů, transformaci dopravního systému a zákazu spalování fosilních paliv se stala Anglie nejvýznamnějším státem Evropy, posléze celé Zeměkoule.

Již zmíněný, osmačtyřicetiletý muž střední postavy, s nagelovanými blonďatými vlasy a ukázkově oholenou bradou, vystoupil pravou nohou, jak se u elegána té doby slušelo, a vydal se po připraveném červeném koberci za blesků fotoaparátů směrem ke vchodu do divadla. Normálně by s těmito lidmi kolem trošku pohovořil, jenže čas byl proti němu, a tak přidal mírně do kroku. Když procházel prosklenými dveřmi s pozlacenými rámy, které držela dvojice velice elegantně oblečených pánů, oslepila ho další oslepující vlna blikajících, velice ostrých světel. Muž bez váhání zatočil do leva, kam vedl koberec a přidal se k zástupu podobně oděných pánů a dam, kteří se snažili projít do sálu. Po několika, skoro až nekonečných, vteřinách se konečně dostal ze vstupní haly do rozsáhlého sálu, na jehož konci se do výšky dvou metrů vypínalo ohromné dřevěné pódium. Netrpělivě se tedy prodíral davem lidí, kteří hledali svá místa, až se konečně dostal do první řady, kde se posadil na sedadlo nejblíže schodům na jeviště.

Netrvalo to ani pět minut a celá obrovská místnost utichla. Světla na sloupech po stranách a na stropě zhasla. Ozvala se líbivá hudba a na pódium vešla dvojice vkusně oblečené dámy a jednoducho, do černého obleku, oděného pána. Ozval se vlažný potlesk. Žena začala mluvit, když hudba dohrála, a následována svým společníkem vysvětlila, co se bude dít. Jednoduše šlo o to, že se tu měli ti nejpopulárnější zpěváci, zpěvačky, herci a sportovci stát ještě populárnějšími.

Muž v bílém obleku, i přes to, že jednal netaktně, podíval na svítící digitální hodinky a zkazil tak záběr kameramana na publikum.

Uplynulo dvacet minut od začátku akce a moderátoři se konečně dostali k první kategorii, a tou byli herci nižších rolí ve velkých filmech. Samozřejmě, že to zabralo skoro věčnost, ale všechno proběhlo hladce, a tak se mohl program posunout k druhému bodu. Na řadu přišli herci hlavních rolí ve velkých filmech minulého roku. Tam měl nastoupit i náš bíle oděný elegán. Samotný se už nemohl dočkat, až tu hloupost bude mít za sebou.

Ocitl se na jevišti, přímo před všemi v hledišti i těch u domácích obrazovek. Moderátorka mu k něčemu blahopřála, ale on ji moc nevnímal, pouze přikyvoval. Zaujala ho totiž podivně vypadající červená tečka na moderátorově čele. Až příliš pozdě si uvědomil, o co jde. Před jeho zrakem se za šplíchance krve moderátor zaklonil a se zvučným žuchnutím padl na dřevěné parkety. Muž v bílo-červeném obleku stál v záři reflektorů a panickou hrůzou, která nad jeho tělem v ten okamžik převzala kontrolu, upadl do bezvědomí.

---------

Stál tu a držel ty nepřirozeně těžké dveře již dobou půlhodinu, blesky přicházející z haly divadla i venkovního prostranství ho oslepovaly a všetečné, absolutně stupidní otázky novinářů mu rvaly uši na kousky. On tam jen stál a před ním bylo ještě jednou tolik času, který bude muset na tomhle bohem zapomenutém místě přečkat. Nasadil tedy milý, již předem nacvičený vlezdoprdelkový úsměv a s dalším "Dobrý večer" přivítal nového hosta.