TWELVE

Střelnice

Můj souboj se Sixem se stal žhavým tématem pro všechny, včetně personálu, až do konce dne. Již zmíněná osoba byla odnesena na ošetřovnu a do konce dne se neukázala, co taky čekat, když jsem mu skoro usekl nohu. Jeho křik a nadávky byly slyšet ještě dlouho po té, co jej odnesli. I když jsem to byl já, kdo s Boostem bojoval proti člověku se stejnou výhodou, což se tu stávalo tak jednou za půl roku, byla to Eleven, kdo přitahoval nejvíce pozornosti. Její neskutečný výkon ohromil všechny vyšší důstojníky, kteří se tam v tu chvíli nacházeli. Po konzultaci s doktory však zjistila, že se o to už nesmí pokoušet, protože by jí z toho mohlo bouchnout srdce, tak jsem jí to ze strachu o její zdraví na místě zatrhl.

I s menšími komplikacemi v podobě dvou hospitalizovaných jsme pokračovali v denním programu. Po obědě se naše šestice dostavila do učebny a užili jsme si dvě absolutně nudné hodiny angličtiny. Jediná osoba, které se nepovedlo usnout a vlastně si to docela užila byla El, vždycky byla spíš na ty vědomostní části výcviku.

Po angličtině nás čekala střelba z pistolí a samopalů. Seven a Ten si jako vždy neskutečně užívali pálení měděných projektilů na modely figurín. Zatímco já se snažil vůbec trefit do prostředku terče, a musím říct, že se mi to párkrát povedlo, nikdy by mě nenapadlo, že se najde někdo, kdo pokaždé trefí terč s nejvíce body. Těm dvěma padaly zásobníky na zem jako na běžícím páse a výstřel co výstřel trefovali prostředek každého cíle, dokonce i těch v pohybu. Víte, jak jsem říkal, že El má radši vědomosti a nepotrpí si tolik na tělesných cvičeních? Ano, přesně tak, Eleven nezasáhla ani jeden cíl. To se jí poslední dobou stávalo často, už to bude šest let, co nám poprvé dali do rukou střelné zbraně, a ona nejeví prakticky žádné zlepšení. Ano, je dobrá v jiných věcech, třeba taková strategie nebo logické uvažování, ale podle našich nadřízených venku nepřežije, pokud to takhle půjde dál.

Zbývalo deset minut do konce lekce, a tak jsem se vyplížil ze své kóje, poklepal na rameno dívce po mé levici a nabídl jí pomocnou ruku. Když držela pistoli v rukou, celé se jí klepaly, nedokázala hlaveň udržet v rovině, natož něco trefit. Když jsem se dotkl jejího rozklepaného těla, leknutím nadskočila a ohnala se po mě zbraní, jako by to byl nůž. Pravou rukou jsem zastavil přicházející potenciální nebezpečí a druhou si pistoli od té nebohé holky vzal. Sice jsem se musel probít skrz křečovitě stisknutou pěst kolem rukojeti, ale po chvilce se mi to povedlo.

Podíval jsem se jí do obličeje. Spatřil jsem v něm nervozitu, strach, leknutí a ještě něco, co jsem nedokázal popsat. El si sundala sluchátka a hned jí cukly svaly na pažích, když Ten vedle vystřelil z něčeho, co podezřele připomínalo tankový kanón.

"Ukaž, pomůžu ti." Přiblížil jsem se k jejímu uchu a předal jí zprávu. Zrudla jako rajčátko, ten výraz, který jsem původně nedovedl popsat, byl teď mnohonásobně výraznější. Po několika okamžicích, ve kterých mi přišlo, že zírá do prázdna, kývla a po další ohlušující ráně si rychle nasadila klapky na uši.

I přes mé úchvatné zkušenosti se střelbou jsme moc dobrých výsledků nedosáhli. Abych jí nějak pomohl, musel jsem si stoupnout za ni a obejmout ji, pokud jsem chtěl vůbec dosáhnout na zbraň. Klepání rukou se ještě zhoršilo, a aby toho nebylo málo, její dech byl těžký a sípavý, potila se všude možně a každou chvíli vrtěla tělem, jako by se chtěla vymanit z mého sevření. A skutečně, netrvalo to ani dvě minuty a rozevřela mi ruce a co to šlo vyběhla pryč ze střelnice. Se zbraní stále v ruce pádila, jak jí nohy stačily a já tam dokázal jen stát a hloupě se šklebit.

---------

Ten den se El už neukázala. Všemožně jsem se snažil rozpomenout, jestli jsem jí náhodou něco neprovedl, ale ani za nic jsem nemohl přijít na to, o co šlo. Všichni se mě ptali, kam zmizela a proč tak náhle utekla, já jim na to nedokázal nikdy odpovědět.

Našla ji až uklízečka někdy kolem půlnoci zavřenou v učebně. Seděla tam skrčená u stěny, personálu trvalo dvacet minut, než ji přesvědčili, ať si jde lehnout. Na jejích očích, když se vrátila do pokoje, bylo vidět, že brečela. One a Seven jí pomohly dostat se do postele a když usnula, vedly se mnou dlouhý rozhovor, dalo by se spíše říct výslech. Seven mě za každou odpověď, která znamenala "nevím", praštila. One se pouze odvracela pohledem jinam, jako bych byl smradlavý odpadkový koš. Jo, bydlet s holkama v jednom pokoji je fakt nářez.

---------

"Máte nějaké další zprávy?" Zaznělo chodbou.

"Ano pane, jak jste včera mohl vidět v televizi, tři sta dvacet osm lidí tam přišlo o život." Odpověděl druhý muž.¨

"Samozřejmě, že jsem to viděl, dávali to na každé stanici." Naštval se oslovený. "Jak policie došla k takovému číslu?" Podrbal se na hlavě, když pokládal otázku.

"Po použití skeneru našli šest set padesát šest rukou, takže si to mohli spočítat. Ale ani tak si nejsou jistí, jestli je to konečné číslo." Zatřásl hlavou, když si představil stovky horních končetin válejících se všude po nástupišti.

"To je poněkud morbidní i na veřejné složky." Vydechl znechuceně. "Přežil to někdo? Když teď nad tím zpětně přemýšlím, takový výbuch by nepřežil ani tank." Mužovi se už začaly na čele objevovat kapky potu, opravdu mu nevyhovovalo toto téma.

Druhý muž se mírně usmál. Vytáhl z kapsy mobilní telefon a s několika obrázky na obrazovce jej podal svému nadřízenému. Ten se nabízeného předmětu prvně lekl, čekal totiž fotky rozsekaných a ohořelých částí těl. Realita však byla úplně jiná.

"Tohle je dítě, které jsme našli v bezvědomí na pánských záchodech v místě výbuchu." Popsal majitel zařízení s obrázky.

"Takže opravdu? Kde je teď?" Vyhrkl překvapeně. Třesoucí se rukou vrátil mobil podřízenému.

"Je tady, na jednotce intenzivní péče." Odpověděl tázaný.

"Cože?! Proč jste mi o něm neřekl na začátku? Můžeme ho jít navštívit?" Teď již nadbytečnou energií skoro svítil, Užuž se chtěl otočit a vydat se chodbou k výtahu, když ho druhý v poslední chvíli zadržel.

"To bohužel nepůjde, Pane." Pokorně mu sundal ruku z ramene. "Teď spí, doktoři k němu nikoho nepustí."

"Sakra! Mluvil s ním někdo? Probudil se už z bezvědomí?" Ulevil si.

"Ano, probudil se. Podle lékařské zprávy nemá žádné vzpomínky na minulý život. Dále pak doktoři tvrdí, že mu jsou asi čtyři roky, nemá žádnou fyzickou či mentální nemoc, až na to, že jeho matka trpěla během těhotenství OSP. To bylo léčené." Vypověděl.

"A co rodina, kde jsou jeho příbuzní?" Ptal se muž a pomalým krokem se pustil chodbou.

"Podle záznamů na kameře stanice přišlo to dítě spolu s dalším tuctem lidí, podle tělesných znaků byli jeho rodina." Zamyslel se a vyšel za svým šéfem. "Žádné další členy jeho příbuzenstva se nám nepovedlo vypátrat."

"Tak co s ním hodláte udělat teď?" oslovil podřízeného po chvíli.

"Ve dvanáctce nám chybí zaplnit jedno místo, a když ztratil vzpomínky a má OZG, mohl by se zúčastnit programu, co říkáte?"

"Jestli je to, to nejlepší, co mu může vláda Spojených Států nabídnout, tak ať se tak stane." Odkráčel a zanechal za sebou usmívajícího se muže v černém obleku, Kterému se právě povedl nejlepší obchod jeho života.

*********

Další kapitola! Musím se omluvit, tahle byla poněkud nudná a nic moc se v ní nestalo, ale bohužel to tak být muselo. Naštěstí příští kousek přinese novou akci! Těšte se!