TWELVE

Metro

Byla sobota sedm hodin ráno. Muž oděný v černé kožené bundě a šedých maskáčových kalhotách vyšel z předního vchodu věžového domu. Dlouhé hnědé vlasy zakrývala kapuce mikiny tmavě modré barvy, ořechově hnědé oči vykukovaly zpoza špatně nasazených slunečních brýlí. Taška přes rameno se mu zdála o něco málo těžší než obvykle, a tak ho pás řezal do ramene. Na schodech před vchodem se zastavil a trochu se protáhl. Každý na ulici mohl vidět jeho vyzáblou, asi metr osmdesát vysokou postavu. I přes stín kapuce šlo poznat vyhublý a úplně bílý obličej. Muž si vytáhl z kapsy krabičku cigaret a třesoucí se rukou vytáhl jednu bílou, podélnou věc a po vložení si jí do úst si druhou, také třesoucí, rukou zapálil. S prvním výdechem vykročil.

Cesta mu zabrala vzhledem k zavazadlu ne málo delší dobu. Aby se vyhnul policejním hlídkám, vybíral si cestu skrz vedlejší tmavé uličky, míjel různé podivné druhy lidí, pár drogových dealerů, dvě nezdravě vyhlížející prostitutky a borce s rozmláceným obličejem krčícího se za popelnicemi. Na stěnách vídal různé druhy umění, jako například nevhodné nápisy, hanbaté obrázky a něco, co připomínalo kačera Donalda. I přes všechno, kolem čeho prošel, se mu nijak nálada nezměnila. Byl tak zažraný do vlastních myšlenek, že si jen s těží kontroloval cestu. To, co bylo před ním, se mu vůbec nelíbilo, vlastně to mělo co dělat s tím, co měl v kabele, která mu teď připadala, jako by vážila několik tun.

Konečně se náš cestou zmožený chlapík dostal k prvnímu bodu jeho cesty. Před jeho zrakem se tmavá, úzká ulička rozevírala do menšího náměstí, v jehož středu byly schody vedoucí pod zem. Muž se rozhlédl na obě strany a snažíc se vypadat co nejméně nápadně vyšel z uličky a rychlým krokem vplul do chumlu lidí s cílem dostat se na schody pod povrch. Nevnímal nárazy ostatních lidí do jeho chabého těla, dokonce ignoroval pocit, že ho někdo sleduje. Už to nebude moc dlouho trvat a bude mít pokoj, s touto myšlenkou zrychlil krok a přes nadávky lidí kolem něj si razil cestu skrz dav.

Když se konečně dostal k turniketům, bránícím průchod do spodních pater metra, neváhal ani sekundu a s vynaložením všech zbývajících sil přeskočil onen prachy žroucí vynález. Dvojice dívek okolo věku šestnácti let vyplašeně vykřikly, když jim muž dopadl pár centimetrů před obličejem. Bez sebemenšího rozmýšlení donutil nohy k pohybu a ne příliš velkou rychlostí vběhl do hlubin metra.

Věděl, že musí stihnout vlak číslo devět, který odjížděl za minutu, skočil tedy na kovovou plochu vedle eskalátoru a s pomocí tašky na rameni se svezl až dolů. Zastavit se mu povedlo díky davu sroceného pod eskalátory. Bez omluvy se zvedl a vyrazil na nedaleké nástupiště, kde vklouzl do vlaku devět a sedl si na místo vedle vchodu. Když se dveře zavřely, ucítil muž v černé bundě, jak mu z těla vyprchává veškerá energie, začal pociťovat bolest nohou a žeber, která si nejspíše zranil při dopadu ze skluzavky. Tašku, která mu teď vězela v rukou si položil pod sedadlo. Pohledů ostatních cestujících ze všech stran si nevšímal, myšlenky mu lítaly všude kolem, znovu a znovu si projížděl plán, s jednoduchou fází skončil. teď jej čekal nejtěžší úkol.

Za dvacet minut cesty metrem se vystřídali všichni cestující. Do stanice, ve které měl vystoupit, zbývaly tři zastávky. Mužovy nohy stále připomínaly rosol a žebra pálila a tlačila do vnitřností, zlomil si jich pár, o tom nebylo pochyb. Teď chyběly jen dvě, míra adrenalinu se zase začala zvedat, poklepávání nohou signalizující nervozitu skoro vibrovalo celým vlakem. Jedna zastávka, tep srdce se ztrojnásobil, na dlaních vyrašil pot. Příští zastávku vystupuje. Muž se bez váhání vymrštil na nohy a celý vyklepaný čekal jako první u dveří. Někdo se ho zeptal, jestli to zavazadlo není jeho, ale muž neodpověděl. Konečně vlak zastavil, cinknutí, signalizující otvírání dveří se ozvalo jako výstřel ze startovací pistole. Muž pravou nohou vykročil ze dveří vlaku a jak nejrychleji dovedl vyběhl směrem k východu. Nesměl tu být, když to ...

Přeplněnou stanicí metra otřásl ohromný výbuch. Část vlaku, ve které doposud seděl náš tajemný, se roztrhla vedví. Kusy těl létaly vzduchem, sloupy držící strop haly se pod tlakem a teplotou rozpadaly. Doslova celé nástupiště se ocitlo v plamenech a každý, kdo tam v ten okamžik stál, zemřel. Tento osud potkal i muže v maskáčových kalhotách se slunečními brýlemi naraženými na nose, který nebyl dost rychlý.

---------

"Povedlo se?" Zeptal se jeden muž druhého.

V místnosti, ve které stáli, se nacházel dlouhý stůl s osmi židlemi na každé z delších stran a jedna v předu. Muž v čele stolu, stojící zády k ostatním přítomným, se pomalu otočil a pozvednutým obočím vybízel svého podřízeného k odpovědi.

"Stanice vyletěla do povětří." Potvrdil druhý. Za zlověstného smíchu opouštěl místnost a s pocitem neblahého štěstí vykročil do zářivě bílé chodby.

*********

Nemám k tomu co říct, stejně mi ten elán nevydrží. Ale do té doby, krásné počteníčko, Vážení.