TWELVE

Pohřeb

Procházel jsem řadami sedadel. Ty nejblíže k východům byly rozházené po sále, ostatní byly ohořelé nebo úplně spálené. Roztroušené kusy nábytku se míchaly s mrtvými těly nevinných lidí, spálených na uhel. Sem tam šlo zahlédnout samostatnou ruku, nohu, hlavu, nebo jinou část těla. Přede mnou, jak nejrychleji to šlo, tlačila nosítka dvojice záchranářů, na kovovém pohyblivém lehátku ležela dívka v černém brnění, kterému zela uprostřed hrudníku díra po opravdu devastické střele, z otvoru se pomalu valila krev. Připadalo mi to jako špatný vtip, jako noční můra. Moje nejlepší kamarádka umírala a já měl jen pár zanedbatelných dírek v obleku. Nine a Ten se nejspíše cítili stejně, se svěšenými hlavami následovali mé kroky. Nikdo se neodvážil promluvit, bylo to hrozné.

Když se konečně saniťákům povedlo dostat se skrz všechna ta mrtvá těla ven z budovy, naložili okamžitě raněnou do sanitky a plnou rychlostí se vydali do ulic nočního města. Absolutně zničení jsme naložili obleky do náklaďáku, kterým jsme sem přijeli a plácli s sebou do trávníku před vchodem. Naše negativní nálada se dala skoro krájet, nejenže jsme nesplnili misi, ztratili jsme dokonce jednoho člena party. Snažil jsem se představit si, že to byl jen jeden velký, hodně blbý, špatný sen. Jenže nebyl, protože mi před obličejem luskly něčí prsty.

Byl to velitel dnešního zásahu, jeho kruhy pod očima se ještě prohloubily, takže vypadal jako zmačkaný koberec. "To byl slušný výkon," konstatoval. Neměl jsem ani sílu mu říct, ať jde do háje. "...škoda jen, že tam nakonec bylo tolik ztrát."

Pokračoval jsem v mlčení.

"Bohužel se nám nepovedlo zastavit toho posledního." Po zaznění té věty jsem zpozorněl. Úplně jsem zapomněl na toho střelce, co trefil El. Zatnul jsem ruce v pěst a rychle se postavil, byl to tak rychlý pohyb, že se policista lekl a trochu zavrávoral.

"Jak je možné, že vám pronikl přes takovou barikádu?" Pro zvýraznění jsem máchl kolem a ukázal na řady aut a dalšího vybavení.

"Nevím jak se mu to povedlo!" Bránil se a kryl si obličej, jako by se bál, že ho praštím. V tu chvíli už Nine s Tenem stáli vedle mě, aby si poslechli, co nám chce říct. "objevil se z ničeho nic, nadlidsky rychle proběhl mezi našimi liniemi a ztratil se hluboko v temných uličkách."

Bez rozmýšlení jsem odstrčil policistu a vydal se k náklaďáku. Kdyby se neozvala vysílačka, už dávno bych v tom dírami posetém krámu utíkal najít toho šmejda.

---------

Ve vysílačce byla One, zněla příšerně naštvaně a kdyby ji Three nezarazil, umlátila by mě svými nadávkami. Potom se ozval muž, který velí celé Dvanáctce, jeho tón se vůbec nedal rozeznat, ale šlo poznat, že má vztek. Nakázal nám okamžitě dojet zpět na základnu. Takže teď jsme seděli v letadle na cestě do Spojených států.

"Myslíte, že se z toho dostane?" Ozval se po nekonečném tichu Nine. Trochu mě ta otázka zaskočila, vůbec jsem nevěděl, co říct, tak jsem na něj jen tupě zíral. Ty se po jeho boku zavrtěl a po chvilce rozmýšlení řekl.

"Snad." To bylo všechno, co ze sebe dokázal vytlačit. Nálada v kabině byla ještě horší a každého z nás rozežíraly temnější a temnější myšlenky.

Cesta trvala neuvěřitelně dlouho, i s letadlem letícím rychlostí mach tři se cesta přes Atlantik zdála pomalu jako věčnost. Už jsme měli přistávat, když v tom se rozpípala vysílačka.

"Kd-kde jsou všichni?" Ozvalo se bolestné zakašlání. "C-Co se stalo?"

Ten hlas vycházel ze všech tří obleků. Rozléhal se kabinou jako požární siréna. Dívčí hlas, znějící, jako by nezněl staletí, prošel skrz ušní bubínky všech přítomných. Nevěřili byste, jak rychle jsme se všichni zvedli a rozběhli k helmám od brnění.

Začali jsme jeden přes druhého na dívku na druhé straně křičet, ale podle všeho nic neslyšela. Z reproduktorů helem se ozval další, tentokrát mužský hlas.

"Prosím, uklidněte se slečno." Zněl přátelsky a něžně, ale také trochu vyděšeně. "Jste v nemocnici, utrpěla jste vážná zranění, musíte odpočívat." El si vzdychla a potom hekla bolestí. "Jak jsem říkal, musíte odpočívat! Nehýbejte se! A přestaňte tu máchat tím mečem!"

---------

Eleven pustila katanu, která se se zlověstným syčením zabodla do linolea a propálila si cestu skoro až do dalšího patra. Sama pak byla dalšími doktory přitlačena k posteli. Cítila se příšerně, v hrudníku jí pálilo, bolela ji hlava a všechny svaly v těle se třepaly vysílením. Co bylo nejdivnější, bylo to, že ji nechali v tom obleku. Museli ji tudíž v něm i operovat, a to nedokázala pochopit. Jak se jim povedlo ji zachránit? Taková zranění by nepřežil ani terminátor. Pak si uvědomila, že brnění povolí, jen po zadání hlasového hesla, takže si nechala výhodu a o tomhle jim neřekla. Nejspíš byla nacpaná sedativy, protože jí to neskutečně pomalu myslelo.

"Nemohla byste něco udělat s tím brněním, abychom vás mohli vyšetřit?" Promluvil znovu ten doktor, kterého viděla po probuzení jako prvního. Byl to postarší muž s vlídnou tváří a spoustou vrásek, na očích měl silné dioptrické brýle a ke stání si pomáhal holí.

"J-já nevím jak." Zalhala. Co se to s ní děje? Takhle se nikdy nechovala. "Ř-Řeknete mi konečně, c-co se stalo?" Byla to jen otázka na rozptýlení pozornosti a vypadalo to, že fungovala.

"Postřelili vás, z vašeho hrudníku jsme vyjmuli neznámý projektil. Poslali jsme ho na balistiku, takže se uvidí." Pak se trochu zamračil a přišel k posteli blíž. "Co jste tím myslela, že nevíte? To jste v tom obleku poprvé?" Jeho chování se nečekaně rychle změnilo, vypadal docela děsivě.

"A-ano." Další lež. Byla trénovaná, aby odolala jakýmkoli druhům mučení, i když nechápala, proč považovala za nepřátele taky doktory.

"Hmmm... Dobrá, budeme vám ho muset sundat násilím." Usmál se a otočil na ostatní doktory. "Dojděte pro řezáky a pily." Poručil.

"To nebude nutné, pane doktore, tady tu simulantku si vezmu na starost já." Zaznělo ode dveří. Do bílé nemocniční místnosti vešla mladá žena v úzkém bojovém obleku černé barvy. Její křivky zvýrazňovaly svítící růžové pásky. Žena měla na očích zvláštní černé brýle a vlasy tmavě růžové barvy odrážely světlo z osvětlení. Vyzbrojená byla dvěma pistolemi přidělanými na stehnech a jednoruční katanou na zádech.

Eleven se usmála a s výdechem plným vděku promluvila. "Už jsem si myslela, že pro mě nepřijdeš. Díky, Seven."

---------

Bylo sychravé ráno, kolem otevřené rakve procházeli po dvojicích truchlící a dávali nebožtíkovi poslední sbohem. Ceremoniál se neobešel bez slz, byly jich tu potoky. Na ceduli vedle rakve byla fotka mrtvého a pod ní mužské jméno, datum narození a úmrtí. Úplně dole hlásal nápis "Vzpomínáme".

Pro všechny přítomné to byl opravdu smutný čas. Jakmile se všichni sešli a posedali si na místa před rakví, přišel otec a započal poslední loučení. Vzhledem k veliké účasti tu byl zapojen zvukový systém, a jakmile jej otec použil, celý kostel se ocitl v hořících troskách.

*********

Zdravím! Další kapitola! To jsem vás ale vyděsil, co? Snad se vám ale tato trochu nudnější část líbila. Neodmítnu žádné reakce ani hvězdičky! Tak tedy zítra, přátelé!