TWELVE

Smrt

Světla na policejních autech, rozmístěných kolem budovy divadla, osvětlovala a barvila bílý kámen, ze kterého bylo divadlo vystavěno. Zvuky všudypřítomných sirén se odrážely od domů kolem a společně tak utvářely nervyrvoucí atmosféru. Muži speciálních jednotek, armády i policie pobíhali kolem a hledali nejideálnější místo ke střelbě, schovávali svá těla za otevřené dveře aut, za štíty z neprůstřelného skla, stromy, kamenné sochy a prostě všechno, co mohlo ochránit lidské tělo před úhonou.

Středem toho všeho procházela čtveřice těžce ozbrojených bojovníků s barevně odlišenými obleky, které vypadaly spíše jako chodící tanky. V čele čtveřice kráčel modře zbarvený voják vyzbrojený plazmovou katanou přidělanou magneticky na zádech, u boku mu stejným způsobem držela ohromná pistole přirovnatelná spíše ke kanónu, v rukou svíral obrovskou útočnou pušku, jejíž zásobník rudo-oranžově žhnul. Po jeho levici kráčela jistým krokem drobnější, ale stejným způsobem obrněná postava, fialové rámování jí zvýrazňovalo ženské tvary. Katana na zádech a pistole v rukou z ní dělaly nejdrsnější dívku v celém okolí. Zbylí dva bojovníci měli různé odstíny zelené, každý v totožném brnění a každý se dvěma pistolemi, jednou útočnou puškou a plazmovým taktickým nožem a uzavírali skupinku hrdinů, kteří si kráčeli pro slávu nebo smrt.

---------

Stál jsem u zadního vchodu do budovy. Na druhé straně dveří se o zeď opíral Nine, jeho světle zelené rámování černého brnění rýsovalo nasvalenou, metr osmasedmdesát vysokou postavu, obličej mu kryla helma. V rukou držel pistole, každou v jedné, pušku měl přidělanou na zádech. Nikdy jsem moc nepochopil, proč nezačne s tím nejsilnějším, ale když to fungovalo, nic jsem proti tomu neměl.

"Tady Beta, hlaste pozice." Rozezněl se mi helmou hlas Eleven.

"Alfa na místě." Zahlásil jsem.

"Gama připraven a odjištěn." Neodpustil si vtípek Ten.

"Delta na pozici." Promluvil nakonec Nine.

"Dobrá, za deset sekund akce." Nařídila El a začala pomalu odpočítávat, čím nižší číslo řekla, tím pomalejší se mi zdál čas.

S číslem nula jsem se odrazil od zdi a otočený ke dveřím, s pomocí síly obleku, jsem vykopl kovový vchod.

---------

Okamžitě po otevření průchodu se chodba, ve které jsem se ocitl, rozsvítila výstřely z pušek na druhé straně, celkový počet světel se točil kolem pěti, ale jistý jsem si tím nebyl. Když kolem mě proletěla první kulka, bez přemýšlení jsem uskočil stranou. Po chvilce střelba ustala. Nine odjistil granát a s co největším nápřahem jej hodil do chodby. Ozval se tlumený výbuch a autor výbušniny vkročil dovnitř. Za několik málo okamžiků jsem jej následoval.

Po nepřátelích nebylo ani stopy. Žádná mrtvá těla, žádní živí nebo umírající, ani ranění nebyli nikde k vidění. Postupovali jsme pomalými kroky a kontrolovali každý roh, každou skulinu, předmiřovali na stíny, všechno v naprosté tichosti, tedy natolik, jak jen robotický oblek dokáže. Dostali jsme se na konec chodby a tam našli otevřené dveře. Znakovou řečí jsem naznačil, že tam hodím oslepující granát a po odjištění onoho předmětu jsem jej prohodil mezi futry.

První šel Nine a okamžitě začal pálit. Po přeběhnutí do krytu na druhé straně další, o hodně hezčí chodby s černo-modrým kobercem.

"Je jich tam hrozně moc!" křičel do mikrofonu, zatímco se kryl za sloupkem. "Jednoho jsem trefil, ale asi to nestačilo. Mají na sobě nějaký neprůstřelný obleky!"