TWELVE

Sen

Vlastně ani nedovedu popsat ten stav, když spíte a před očima vám běží nějaký film. Jak se tomu říká? Snění? Zvláštní je, že se mi zrovna dnes, poprvé v životě, něco zdálo. Bylo to divný, protože si jsem jistý, že mi tyto vzpomínky nepatří.

Vyšli jsme s několika lidmi z nějakého rodinného domu. Byl jsem dost malý, výškově jsem těm ostatním lidem nesahal ani po pás. Nějaká žena s blonďatými vlasy mě držela za ruku a bavila se s mužem na druhé straně, který vypadal nesmírně unaveně. Vystouplé kruhy pod očima a vrásky po celém obličeji kazily jinak podle všeho překrásný vzhled. Oblečený byl v lyžařské modré bundě a dlouhých černých džínách. Žena, která mě držela za ruku si vzala dlouhý světle hnědý kabát a vysoké černé kozačky. Spolu s námi třemi šla větší skupina asi deseti lidí všech věkových kategorií. Kdybych si měl tipnout, napadlo by mě, že se jedná o celou rodinu.

Šli jsme celkem dlouho a mé malé já začalo pociťovat bolest v nohou, otočil tedy pohled na ženu vedle a zeptal se, kdy tam budou. Žena, ze které jsem usoudil, že se jedná o matku toho dítěte, se usmála a ujistila jej, že už to bude trvat jen chvilku. A skutečně, asi po pěti minutách chůze se výprava ocitla u vchodu do starého městského metra. Prošli skrz turnikety a zamířili níže na nástupiště. Dítě, v jehož očích jsem se ocitl pocítilo urgentní potřebu na záchod, celá ta situace mi přišla nesmírně komická. Po minutě dohadování poslali toho malého chuderu na veřejné záchody. Kdybyste chtěli omdlýt, stačilo by vám se pouze přiblížit. Skrz dveře ho doprovodil nejspíše chlapcův otec, ten se však po pár minutách musel z toalet vypařit, aby nevrhl svoji snídani.

Chlapec si dával na čas, ze zápachu mu slzely oči a co deset sekund kašlal. To ho však nezastavilo ve zpívání písničky, kterou pojmenoval "Protismradový song". Po pár minutách dokonal své dílo a otevřel dveře od toalet. Povedlo se mu usmát a s vidinou čerstvého vzduchu se rozběhl směrem ke své rodině.

Halou otřásl ničivý výbuch. Každého rodinného příslušníka pohltila vlna ohně. Kusy lidských těl létaly vzduchem, sloupoví se pod neskutečným tlakem výbuchu rozpadalo. Do klučiny vybíhajícího ze záchodů narazila tlaková vlna, ta mu vyrazila dech a odpálila ho zpět mezi kabinky a pisoáry. Zavírající se těžké kovové dveře se zaklaply těsně před tím, než k nim došla ohnivá vlna. Hlava dítěte narazila do dlážděné stěny záchodů a s absolutním černem upadlo do bezvědomí.

---------

S leknutím jsem se probudil. Ve spocených rukou jsem držel zmačkané prostěradlo. Pot po celém těle a bolest v krku dokazovaly společně se suchem v ústech, že jsem měl opravdu těžký čas snění prvního snu. Chvíli jsem se rozdýchával a pak se na posteli posadil. Neušlo mi, že na mě zírá jedenáct, ve tmě těžko rozeznatelných, párů očí.

"Co to blbneš?" Ozval se dívčí hlas někde z druhé strany místnosti. Zněl poněkud naštvaně, ale co mám od té holky taky čekat?

"Ň-nic" Odpověděl jsem spěšně.

"Tak už prosím tě nekřič. Chtěla bych se vyspat." Její vztek se dal klidně i krájet.

Za chvilku se zase rozhostilo ticho a šlo slyšet pomalé oddychování z některých paland. Snažíc se utřídit myšlenky popadl jsem se za hlavu a masíroval si spánky, něco mi říkalo, že se mi tohle nemělo stát. Nikdy před tím jsem žádné sny neměl, tak proč teď? A co to bylo za rodinu? Zdálo se mi snad o mé minulosti? Nad tím jsem potřásl hlavou, já rodinu nikdy neměl, stejně jako ostatní tady jsem tu jak daleko mi sahají vzpomínky. Dostal jsem se někomu do hlavy a viděl jeho poslední okamžiky? To mi přišlo velice nepravděpodobné.

Kvůli myšlenkám létajících mi v hlavě jsem bezúčelně ležel v posteli a převaloval se ze strany na stranu. Po několika nekonečných minutách jsem si řekl, že je to k ničemu, a tak jsem vylezl z postele a po pár krocích ke dveřím sáhl po klice.

"Nemůžeš spát?" Promluvila další dívka, tentokrát blíže ke mně. Její hlas byl ospalý a zvuky látky, která se o sebe třela, prozrazovaly, že Děvče odkopává peřinu. Otočil jsem se tím směrem a spatřil strašidelně vyhlížející postavu sedící na horní posteli palandy, ze které jsem před pár vteřinami vylezl. Nohy sundala z kraje postele a elegantním odrazem a doskokem přistála jen metr ode mě. "Co chceš dělat? Všechno bude touto dobou zamčený." Skousla si ret po dokončení svého monologu.

"Eleven, měla bys jít spát, zítra máš těžký den." vzal jsem ji za rameno když sem to říkal. Snažil jsem se nasadit prosebný výraz. Nechtěl jsem, aby se dostala do problémů.

"Tebe čeká taky, tak mě nech dělat ti společnost." A s těmito slovy mě chytla za ruku a vytáhla na chodbu.

---------

Ukázalo se, že do budíčku zbývaly pouze dvě hodiny. Eleven mě táhla chodbami až jsme narazili na otevřené dveře vedoucí do tělocvičny. Vtáhla mě dovnitř a po zavření dveří rozsvítila hlavní osvětlení. Pokud bych měl nějak popsat tělocvičnu, tak asi ne takto. Celá třicet na třicet metrů velká místnost byla vedená do sněhově bílé, uprostřed byla desetimetrová žíněnka tmavě modré barvy. při pohledu na rudý flek uprostřed mě rozbolela hlava. Zajímalo by mě, proč to neuklidili. Na stěně u dveří stál stojan s různými typy zbraní, a když říkám zbraní, myslím meče, katany, kovové trubky, baseballové pálky a další, ještě strašidelnější náčiní, všechno v ocelové formě.

Eleven, patnáctiletá dívka menší postavy s hnědými kudrnatými vlasy, modrými duhovkami a obličejem, za který by se nemusela stydět žádná holka na světě, vzala ze stojanu katanu, ostrou jako diamantová pila, a vysokým obloukem mi ji hodila. Trochu překvapeně jsem meč chytil a sledoval ji, jak si bere stejnou zahnutou zbraň a jde směrem k žíněnce.

"Říkala jsem si, že bys mi mohl pomoct s šermem." Usmála se a s výkřikem charakteristickým pro tenistky vyrazila do útoku.

---------

"Co se tu pro boha svatýho stalo?" Zeptal se nadřízený policisty, který stál na kraji kráteru a sledoval, jak se záchranné týmy snaží těžkou technikou oddělat sutiny vozovky a tím se dostat do stanice metra.

"Svědci tvrdí, že se zdola ozval ohromný výbuch a že se ze spodu vyvalily jazyky plamenů. Chvíli potom se začala propadat vozovka. Samozřejmě popisují i zemětřesení, které přišlo zároveň s výbuchem." Odpověděl policista svému nadřízenému.

"Co za trhavinu způsobilo takové škody?" Dostal ze sebe Výše hodnocený policista, na kterém bylo vidět, že se každou chvíli nervově zhroutí. "Přežil to někdo tam dole?"

"Pokud je neusmažila exploze, tak se o to postaraly tuny materiálu, který se tam dolů zřítil." Vydechl nevěřícně policista. "Jestli to někdo přežil, tak se z toho bude vzpamatovávat po zbytek života."

*********

A je to tady! Další kapitola, hned druhý den! Neuvěřitelné!

Ale teď vážně. Jestli chcete pokračování, nezapomeňte dát vědět.

Jinak se omlouvám za nudnější kapitolku.