F#ck your body|H.S.FF| AU

VII. I'll trust you...

Kayleigh´s point of view:

,, Harry víš co? Zastav mi tady, chci se projít." Zrovna jsme projížděli kolem hřbitova. Za tátou jsem se nebyla podívat už dlouho.

,, Eh dobře." Zastavil auto. Odpoutala jsem se a sáhl po klice. Najednou mě chytil za ruku.

,, Kay...nejsem blbej, vim kde jsme. A  je na tobě vidět, žes tu dlouho nebyla." Podívala jsem se mu do očí. Na tváři měl uklidňující úsměv, ale v jeho očích byla spíše starost.

,, Já...musím tam jít. Už je to tak dlouho....nedokázala jsem to. A když jsem ti to řekla, jako by ze mě všechno spadlo."

,, Mám jít s tebou."

,, Ne, nechci aby mě někdo viděl brečet."

,, Přestaň s tím, alespoň na chvilku, prosím." Nahodila jsem nechápavý výraz.

,, Co dělám?"

,, To samý , co já. Nasazuješ si tu neproniknutelnou masku. Jenže já- narozdíl od tebe- se  teď chovám přitrozeně a upřímě." Odvrátila jsem zrak. Během chvilky se ten uklidňující pocit, při pohledu do jeho očí změnil na zrcadlo do mojí duše. A to jsem nechtěla. On do mě viděl a to jsem se zarputile bránila. Za to já- ačkoli jsem se sebevíc snažila- jsem neviděa nic. I přes to, že se nepokoušel emoce skrývat. Prostě mě nechal, abyc viděla všechno , ale já byla slepá.

Potřásla jsem hlavou , abych zahnala všechny hluboké myšlenky. Dostával se mi pod kůži víc, než jsem byla ochotná dovolit. A stejně jsem se nedokázala bránit.

,, Ne, zvládnu to sama."Pokusila jsem se o klidný úsměv, bohužel z toho vzešlo jen cosi nepříčetného.

,, Dobře, kdyby něco zavolej. Přijedu."

,, Díky, eh tak ahoj." S těmi slovy jsem vyskočila z auta dřív, než mě stihl přemluvit. Nelíbilo se mi to. Cítit se takhle zranitelně. Zvlášť před ním. Kdyby to byla Chantelle, nevadí mi to. Možná ani Louis nebo Niall. Ani jeden z nich do mě totiž neviděl tolik, jako Harry. A to se ani nemusel snažit. Neznala jsem ho a už tak o mě věděl víc, než někteří, co mě znají celý život.

,, Kdy jsem se stala takhle bezmocná?" Zrak jsem přesměrovala na oblohu, která byla ještě před chvilkou bez mráčků. Nyní se nade mnou objevovala šedá obloha. Přišlo tajkové to zvláštní ticho před bouří. Během chvilky se začal zvedat vítr. 

Povzdechla jsem si. Ať žije Londýnské počasí.

Zamířila jsem na hřbitov. I přes dobu, kterou jsem zde nebyla jsem si pamatovala cestu k místu, kde byl pochován táta. Klekla jsem si před hrob a zavřela oči, ve snaze zabránit průchodu slz.

,, Ahoj tati. Dlouho jsem tu nebyla." Odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, co říct. Jako by na tom záleželo. Jediné tlukoucí srdce široko dalekko bylo to mé. A to bylo - jak všichni tvrdili - patrně bez citů.

Nádech-výdech.  Litovala jsem toho, že jsem Harryho nenechala jít se mnou. Konečně jsem otevřela oči a podívala se na náhrobní kámen.

,, Zde leží milující otec, manžel, přítel. Muž, který nikdy nezradil. Navždy zůstane v našich srdcích." Hlásala pamětní deska.

,, Tati já...přišla jsem , protože už nevím co dál. Můj život se prostě obrátil vzhůru nohama a všechno, co jsem vybudovaa se rozpadlo. Celou dobu, co tu nejsi se mnou , se snažím být nezničitelná. Nechci být ta , co se sesype, když jí někdo řekne, že nevypadá dobře. Nechci, aby se mnou zametali. Ale teď jsem uplně na dně. Člověk, kterýho ani neznám, o mě ví témeř všechno. Kdy jsem začala takhle bezhlavě věřit lidem? Nikdy jsem to nedělala. Pamatuju si, jak jsi mi vyprávěl, jak jste se s mámou poznali. Tys to taky udělal. Jenže já nechci, nechci slepě věřit někomu, jehož jméno znám jen náhodou." Po tváři mi stekla první slza. Během chvilky začalo pršet. Jako by se mnou soucítilo i počasí.