Tóny lásky [POZASTAVENO]

Prolog

Už jsou to dva týdny, co jsem se přestěhovala od rodičů do Los Angeles. První noc byla nejhorší, ale přežila jsem ji. Na jednu stranu jsem měla výčitky, odejít po devatenácti letech z domu a nechat je tam jen tak, na druhou stranu jsem se na tento okamžik těšila. Vypadnout od všech těch známých tváří do místa, ve kterém neznám skoro nikoho. Začala jsem tu chodit na místní univerzitu historie a literatury a ano i osoba, jako jsem já si našla svou spřízněnou duši jménem Dylan Thompson. Je stejně potrhlá. Rychle jsme se spřátelily a jsou z nás spolubydlící.
Dylan sice měla byt, ale domovník paneláku, ve kterém ho měla pronajatý, musel zdražit. Bohužel nájem byl už moc vysoký, a tak jsem jí nabídla svůj byt za polovinu nájmu.
Včera jsme sem dotáhly poslední krabice a obě se zabydlujeme.
No co? Ne vždy je čas na vybalování.
Tohle město žije a já si chci taky užívat.
„Jsem hotová!" zakřičela Dylan přes celý byt.
„Ne! Nemůžeš to mít dřív! Určitě jsi podváděla."
„Já? Ani nápad, to ty jsi tak pomalá ve vybalování," zašklebila se na mě.
„Platíš pizzu. Hmm... Jakou bych si asi dala? Co třeba... Co třeba šunkovou? Ne, radši houbovou. Co ty na to Mel?" provokovala mě dál.
„Víš, že se mě nemusíš ptát. Sním cokoli, co si objednáš," sladce jsem se na ni usmála a odešla ze svého pokoje, do kterého mi mezitím vlítla.
Nakonec jsme skončily se šunkovou pizzou, kterou jsme si poctivě rozdělily. Po večeři šla Dylan spát. Já si ještě četla. Jsem ujetá na knihy, je skoro jedno, jaký je to žánr. Vždy mě děj vtáhne a já to všechno prožívám s hrdinou. Ještě se mi nechtělo usnout, ale už se mi nechtělo nic dělat. Nakonec jsem skončila se sluchátky v uších a po několika písničkách se mi začaly klížit víčka.
Zdál se mi sen. Byl odlišný od všech, které se mi kdy zdály. Byla tma, stála jsem v nějaké temné místnosti. Ticho rušil jen něčí pomalý dech.
„Vím, že tu jsi. Ukaž se," odvážila jsem se promluvit první.
„Ještě není správný čas," ticho.
Ten hlas byl pryč. Bylo to skoro k nevydržení. Zmocňovala se mě úzkost. Otevřela jsem oči a vylétla do sedu.
Byla to jen noční můra Mel, uklidňovala jsem se.
Nic podobného se mi ještě nezdálo.
„Moje podvědomí si ze mě utahuje. Nemůžu si to jinak vysvětlit," mumlala jsem si sama pro sebe.
Opět jsem si lehla a přetočila se na pravý bok. Začala jsem pochybovat, že bych ještě usnula. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, že je něco málo po páté hodině.
Nedá se nic dělat, budu muset vstát.
Z pokoje, kde spala Dylan se začal ozývat šum. Nejspíš se již probudila. Otevřely se dveře od její ložnice. Šouravým krokem si to mířila přímo do kuchyně.
„Dobré ráno," zamumlala ještě ochraptělým hlasem.
„Dobré ráno," odpověděla jsem od svého hrnku kávy, který byl již z poloviny vypitý.
„Co, že jsi tak brzy vzhůru? Většinou jsem to já, kdo je první vzhůru a ještě tě musí budit, abys vůbec vstala," věnovala mi menší úšklebek.
„Nemohla jsem spát. Měla jsem noční můry," řekla jsem popravdě.
„Dobře, byla jsi už v koupelně? Protože jestli ne, tak máš smůlu, protože právě teď tam jsem já," odkráčela a já tam zůstala stát s úšklebkem na rtech.
Čeká ji menší překvapení.
„Melisso, já tě zabiju, až se odtud dostanu, přísahám, že ti ublížím!" začala na mě ječet z koupelny.
Sice nemám nejlepší náladu, ale naštvaná spolubydlící za tu snahu stála. Vyčerpala jsem dosavadní teplou vodu a vypnula přívod další nahřáté vody. Dalo to zabrat, než všechna vytekla, ale stálo to za to.
Po chvíli se z koupelny vyřítila Dylan a s jekotem se na mě vrhla. Začala mě lechtat. I když se známe tak krátkou dobu, má mě skoro celou přečtenou.
Jsem šíleně lechtivá a ona to moc dobře ví.
„Dost! Prosím! Omlouvám se! Už to nikdy neudělám!" křičela jsem mezi smíchem. Do očí se mi hrnuly slzy. Po chvíli mě Dylan konečně nechala.
„Příště tě šetřit nebudu. Ještě jednou mi něco takového uděláš a uvidíš moji pravou tvář," řekla na oko uraženě Dylan.
Podívala jsem se na hodiny.
Kruci.
Na první hodinu můžu zapomenout.
„Dyl? Vím, že nikdy nechodíš pozdě a je mi to líto, ale poprvé za tu dobu, co tě znám, přijdeme pozdě na první přednášku," oznámila jsem jí trochu nejistá její reakci.
„Mel..Už vím, proč se mi sem nechtělo tak stěhovat. Přinášíš potíže," dodala žertem.
Jen jsme se zasmály a v rychlosti vyrazily do školy, na druhou přednášku,na kterou přijdeme taky pozdě.
K mému překvapení jsme s Dylan přišly ještě s předstihem na druhou přednášku. Samozřejmě jsme se nevyhnuly profesorovi, který nás měl na první hodinu.
„Tak děvčata, kde jste byly, že jste se ani neobjevily na mé hodině?" zeptal s povytaženým obočím.
Pohledem těkal ze mě na Dylan a zase zpět.
„No.. My.. My zaspaly, protože náš soused chová papoušky a v noci dělali rámus. Usnuly jsme až k ránu," zalhala jsem.
„Tak papoušky říkáte?" zeptal se podezřívavě.
„Ano," odpověděla Dylan.
„Ani trochu vám to nevěřím, ale jste dospělé. Je mi jedno, co jste dělaly, ale pokud nechcete být vyhozeny, radil bych vám, aby se to už neopakovalo. A teď už jděte, ať nepřijdete pozdě na další přednášku," otočil se na podpatku a mířil si to do kabinetu. Jen jsme se na sebe s Dylan podívaly a rozešly se k učebně, ve které probíhala další hodina.

Zbytek dne proběhl celkem v klidu. Mel nebyla sice moc společenský typ, ale lidé ji měli rádi, takže na škole byla i celkem oblíbená.
Nekonfliktní, přátelská a milá. Takhle by ji charakterizovala většina jejích spolužáků. Měla své charisma, kterým skoro všechny přítomné bytosti ve své blízkosti přitahovala.
Možná proto ho tak uchvátila, když ji spatřil po tak dlouhé době.

A/N

Budu ráda za každý hlas a komentář, samozřejmě i za ty negativní.
Mějte se hezky,
Vaše Tereza Vein