Tóny lásky [POZASTAVENO]

1.

Po škole jsme se s Dylan rozhodly jít do jedné menší kavárny, kde jsme měly už párkrát vyzkoušet jednu z nejlepších káv, jakou jsem aspoň já pila. Nikdo do ní moc nechodil, bylo to však lepší.
Celá místnost byla z lakovaného dřeva. Stoly byly z jemně zdobeného černého kovu, židle byly vypolstrovány čokoládově hnědým sezením, ale stále to vše hezky ladilo.
Posadily jsme se k našemu obvyklému stolu u okna. Ráda jsem se odtud dívala na ulici a na lidi, kteří ani nevěděli, že je někdo pozoruje. Zvláštní pocit, jako, kdybyste ani nebyli člověk, jen vzduch a teď se dívali, co ti lidé dělají.

Jen kolem procházejí a nevěnují jí pozornost.
Odtrhla pohled od ulice a podívala se na servírku.

„Dáte si to, co obvykle?" zeptala se a věnovala nám drobný úsměv.
„Ano, jako vždy," odpověděla Dylan.
„Co máš v plánu na víkend?" zeptala se mě.
„Asi budu zalezlá ve své posteli a dospávat. Poslední dobou jsem dost unavená."
„Pořád máš noční můry?"
„Skoro každou noc. Mám z toho divný pocit, jakoby mi ty sny chtěly něco říct. Ale nevím co," povzdychla jsem si unaveně. Nedostatek spánku se na mě začal pomalu projevovat. Pod očima se mi rýsovaly kruhy. Nebyly zatím nijak velké, ale pomalu začaly nabírat na barvě.
„To zní zajímavě-," nedořekla to, protože se nám přinesla káva.
„Děkuji," zamumlala jsem.
Miluju, když si obtočím své prsty okolo hrnku s touto tekutinou. To teplo a ta vůně je úžasná kombinace.
Mezi mnou a Dylan bylo ticho, nijak dusné, jen jsme mlčely.
Zničehonic mi naskočila husí kůže. Nevěděla jsem, proč, ale instinktivně jsem se podívala k oknu. Na první pohled bylo vše v normálu. Podívala jsem se pořádně. Moje oči našly ten důvod.
Byl to muž.
Zrovna se otáčel ke mně zády. Stihla jsem však zahlédnout pár modrých očí, než se otočil úplně. Nejspíš si nevšiml mého pohledu, protože pokračoval nerušeně ve své chůzi. Nevím, kam šel, protože mě přerušila starší paní, která vrazila do mé židle. Odtrhla jsem od něj pohled a stočila jej na tu ženu.
„Moc se omlouvám, nechtěla jsem."
„Nic se neděje, může se to stát každému," vřele jsem se na ni usmála. Žena se ještě jednou omluvila a šla si po svém.
Rychle jsem se zase ohlédla na ulici, jestli jej ještě nezahlédnu.

Byl pryč, přitom to nebylo tak dlouho, co se na něj nedívala.
Nikde nebyl k zahlédnutí.
Zvláštní.

Večer pořádala jedna naše spolužačka menší party. Obě nás na ni pozvala.
„Dyl?" zeptala jsem se nejistě.
„Ano?"
„Opravdu tam musím?"
„Ale no tak Mel. To už jsme jednou probíraly a ty jsi souhlasila. Bylo by špatné nedodržet své slovo. Ještě k tomu tvé." Její psí pohled je k nezaplacení, ale teď bych jí ho nejradši rozmlátila. Vždy mě dokáže pomocí něj přesvědčit i ke špatnostem, které jsme za tu dobu, co se známe, napáchaly.
„Ale nebudu pít," rezignovala jsem.
„Nikdo tě nenutí," sladce se na mě usmála.
„Nemám co na sebe," zkusila jsem ještě protestovat, dost chabě, ale snaha byla.
„Mel.. Vždyť víš, že já mám věcí dost, neobalamutíš mě. Prostě tam půjdeme a užijeme si to."
„No jo..." Dylan na chvíli zmizela ve svém pokoji. Po chvilce jsem to nevydržela a zaklepala na její dveře.
„Můžu dál?"
„Jasně, že jo," slyšela jsem její smích. Otevřela jsem dveře a měla možnost vidět, jak se ta drobná dívka přehrabuje ve svém mega šatníku. Za jiné situace bych se rozbrečela smíchy, ale teď.. Na její posteli leželi úzké světlé džíny s jednou dírou na pravém koleni. Už jsem s nimi měla tu čest a Dyl o nich prohlásila, že kdyby byla kluk, byla bych její. Tehdy jsem se nad tou poznámkou jen zasmála a rychle z nich vylezla. K tomu mi dala kratší tílko, které mi dosahovalo těsně nad pupík a ještě mi hodila koženou bundu. „Myslím, že v tomhle nenecháš žádnýho chlapa chladnýho.", řekla pyšně. „Já ale nejdu na lov, jdu si užít party se svojí kamarádkou.", připomněla jsem jí. „No jo, pořád.", rezignovala.
Tohle byl hodně špatnej nápad.
Sakra, tohle celé byl kurva špatnej nápad.
Od toho prvního momentu, kdy jsme sem přišly to bylo špatný. Dylan se mi ztratila během pěti minut se slovy, že si mě brzy najde.
Stojím na tom samém místě už nejmíň hodinu a půl!
Nic jsem nevypila, i když se našlo pár týpků, kteří mi nabízeli alespoň pivo. Vsadila bych se, že nejmíň polovina těch lidí mi do toho pití něco dali. Vždy jsem je rázně odmítla. Vzdala jsem to a vyšla ze svého místa hledat Dylan. Bylo tu dost tančících párů, jestli se tomu tak dalo říkat. V podstatě si tu dávali milostnou předehru. Radši jsem to ignorovala a jen jsem kolem všech těch lidí prošla. Stále jsem ji neviděla. V další místnosti, kterou byl obývák také nebyla. Našla jsem ji v kuchyni, jak jinak, než s kelímkem něčeho v ruce. Bavila se tam s nějakým klukem. Kdyby bylo více času, možná bych si ho i více prohlédla, ale stačilo mi to, že po ní očividně jel.
V pravý čas, Mel.
„Tak jo Dyl, jde se domů. Vidím, žes toho dost vypila," přišla jsem k nim. Jen se na mě podívala s tím jejím opileckým úsměvem.
Zřídila se tak, že asi zapomněla, jak se mluví.
„Nechceš s ní pomoct?"
„Ne, to zvládnu, ale děkuju," věnovala jsem mu drobný úsměv.
„Jen.. až se probudí a bude střízlivá, dala bys jí prosím tohle? Je to moje telefonní číslo. Takže, já asi půjdu," taky se usmál a brzy se mi pohledem ztratil v davu tančících lidí. „Tak jo Dyl, jdeme," vzala jsem ji za ruku a snažila se po dobrém ji odtud odvést. Neprotestovala, jen za mnou šla, jako beránek. Pořád jsem se po ní ohlížela, začínala nabírat bílou až sinavou barvu.
Ne, Dylan, tady ne.
Bylo pozdě.
V té křeči se předklonila a začala zvracet na koberec. Na první pohled to byl drahý koberec. Povzdechla jsem si a přidržovala jí vlasy. Jestli nás tu někdo uvidí, bude to pěkný průser. Když to vypadalo, že má prázdný žaludek a může chodit, šly jsme k východu. Venku byl klid. Začínalo jaro, ale ještě stále bylo chladno. Naštěstí náš byt odtud nebyl daleko.
Jen tři bloky chůze.
Ještě jsem se stihla podívat, kolik je hodin. Bylo něco po druhé hodině ráno. Díky pomalé chůzi nám to celé trvalo o polovinu a možná ještě více času než jindy. Byly jsme v polovině cesty. Dylan mě jen tiše následovala. Ani se nemotala, jen se mě přidržovala. Z ničeho nic mě popadl divný pocit, který mi byl velmi dobře známý. Podívala jsem se na Dyl, ale ta byla nejspíš ponořená ve svých vlastních myšlenkách.
Nejspíš nic necítila.
Ten pocit byl stále nesnesitelnější.
Byl to ten samý, jako..
Pozvedla jsem svůj pohled a začala hledat postavu nebo alespoň stín.
Po chvíli pro mě nenápadného hledání jsem zahlédla tmavou siluetu.
Podle postavy jsem ho poznala.
Byl to on.