Tóny lásky [POZASTAVENO]

6.

Škola.
Slovo, které samo o sobě bylo velmi hrůzu nahánějící. Tak nějak vždy jsem ji neřešila, ale teď? Už jednou jsem odjela do neznáma, ale teď musím začít zase znovu.
Abych řekla pravdu, nechtělo se mi tam. Nejradši bych svého miláčka otočila a jela ho protáhnout.
Bohužel jsem tam musela.
Zaparkování mého Porsche byla hračka. Bylo tu spoustu volného místa, možná až moc, ale nechtěla jsem řešit kapacitu místního parkoviště. Ještě jednou pořádný nádech a sáhla jsem poklice.
Otevřít dveře Mel, to zvládneš.
Po delší době přemlouvání se moje osoba přece jen dostala z toho auta a už jej zamykala. Dnes sem jdu vyřídit jen formality, protože o mě ještě nevědí, ale zítra tu budu jedna z nich. Nejradši bych to vážně otočila a už se na tohle místo nevrátila, přitom to vypadalo tak příjemně, jako by to ani škola nebyla. Raději jsem přidala do kroku, abych to vážně neotočila. Tak moc jsem se snažila a nakonec jsem se do té budovy opravdu dostala, aniž bych vypadala jako nějaký blázen.
Huh.
No skvěle a jak v tom chumlu lidí mám najít ředitelnu?
Přes to lidstvo, co se nacházelo na chodbách místní vysoké školy?
Moje oči začaly pátrat po někom, kdo aspoň trochu vypadal příjemně. Nějaký namakaný týpek s namyšleným výrazem a hloučkem holek okolo nebo na první pohled nenápadná tmavovlasá dívka.
Volba byla jasná.
„Heh. Ahoj, jsem Melissa Hudson. Nevíš, kde je tu ředitelna? V tom shonu lidstva ji asi nikdy nenajdu," jemně jsem se na ni usmála, protože hned, jak uslyšela můj hlas, absolutně ztuhla a nechápavě se na mě zadívala.
„Um.. Heh.. Ahoj.. No.. Jestli chceš.. zavedu tě tam," koktala a na konci mi také věnovala milý úsměv a rozešla se: „Jsi.. jsi tu nová?"
„Ano, zítra tu nastupuju. Dneska si sem jdu jen zařídit nějaké formality, aby to zítra nebylo narychlo," mlčky přikývla a vedla mě dál chodbou. U dveří se zastavila a pokývla mi rukou, že jsme namístě.
„Do jaké třídy vlastně chodíš-?" nestačila jsem doříct větu, jelikož mi skočila do řeči.
„Jsem Kristina, ale pro přátele jen Kristy. Chodím do prvního ročníku a ty? Kam budeš chodit?"
„Já také, asi se uvidíme na nějaké přednášce. Každopádně moc děkuju za cestu a zítra se tu možná uvidíme."
„Jasně, zatím se měj a hodně štěstí u ředitele," naposledy se usmála a pomalu mi mizela z dohledu.
Zazvonilo na první přednášku a chodba se postupně vylidňovala, až jsem tam zbyla jen já. Naposledy jsem se nadechla a zaklepala jsem.

***

Ráno jsem se nasnídala a plná nervozity nasedla do svého miláčka s úmyslem jet do své nové školy. U ředitele to dopadlo všechno dobře a klidně jsem mohla dnes nastoupit. Učebnice a veškeré formality byly také vyřízené. Na parkovišti jsem opět zaparkovala na stejném místě.
Nádech, výdech. Mel, to zvládneš.
Zvládla jsi to včera, dneska to nebude jiné.
Tušila jsem, ne, já to dokonce věděla, že se dnes něco stane. Nemám z toho dobrý pocit, ale do té školy musím jít.
Naposledy jsem si zkontrolovala, jak vypadám a vystoupila jsem. Okamžitě jsem zaznamenala několik párů zvědavých očí. Moji pozornost získal ten asfalt, po kterém jsem se vydala do školy. Všechny ty páry očí jsem ignorovala a mířila si to do své skříňky.
To ještě nikdy neviděli holku?
Začínalo mi to lézt na nervy ty jejich vlezlé pohledy. Ve skříňce se již nacházely moje učebnice, což byla jen výhoda. Stačilo jen vytáhnout učebnice, zavřít tu krabici neboli skříňku, otočit se a poklidně odejít do učebny, kde se měla konat hodina angličtiny.
Bylo by to tak moc jednoduché, ale někdo nechtěl, aby to bylo tak lehké.
Uprostřed pohybu se mě zmocnil tak moc spalující pocit, který tak moc dobře znám. Pohltilo mě to, ale ještě jsem dokázala myslet.
Jedním pohybem byla skříňka zavřena.
Nechtěla jsem se podívat do těch očí, které vyvolávaly ten hrozně intenzivní pocit. Ta osoba mi dělala díru do těla.
Cítila jsem, opravdu já cítila, jak putuje pohledem po mém těla. Raději jsem sklopila pohled, a co nejrychleji se snažila vypařit, utéct od toho pocitu.
Já chtěla pryč.
Zachránili mě dvě věci nebo jedna? To je jedno.
Zazvonilo a konečně jsem potkala jednu známou tvář, Kristy.
„No konečně, hledala jsem tě. Už musíme jít, ať nepřijdeme pozdě," jemně se usmála.
Už mě tahala do učebny, kde se konala hodina angličtiny.

Jedna jediná výhoda. Nemusela jsem před celou třídu a představovat se. Byla jsem jim za to hrozně vděčná, protože to nesnáším. Nesnáším ten pocit být středem pozornosti. Hodina utekla tak hrozně rychle a další dvě také.
O přestávce jsem opět měla divný pocit. Tentokrát jsem hodinu neměla s Kristy, což byla velká škoda. Vlastně se i celkem rozpovídala a zjištění, že není zas, až tak nevinně vypadající byl skoro šokující. Domluvily jsme se i na oběd a seznámí mě s její partou.
Už jsem viděla dveře do učebny, kde se měla konat hodina anglické literatury.
Moje tělo bylo napnuté.
Vešla jsem do místnosti a nic.
Absolutně nic.
Veškeré napětí mě opustilo.
Vše bylo stejné, jako u předchozích hodin. Veškeré páry očí v místnosti byly upřeny na mě. Nic jsem si z toho nedělala a sebevědomě jsem přešla k volné lavici a sedla si do ní. Absolutně mě nezajímalo, jestli tu někdo sedí.
Odteď to byla moje lavice.
Upřela jsem své oči do mobilu a zanedlouho se u mé nové lavice zastavila postava. Vzhlédla jsem a v rychlosti si ji prohlédla. Byl to kluk, sportovní typ a byl to ten kluk ze včera, který na mě zíral a byl v obklopení těch holek, které si nejspíš myslely, že je to děsně sexy.
Oslnivě se na mě usmál: „Ahoj krásko, promiň, že to říkám, ale tohle je moje lavice, takže kdybys zvedla tu svoji překrásnou prdelku a usadila ji někam jinam. Byl bych ti moc vděčný."
„Ahoj, takže abychom si my dva rozuměli. Dnes jsem sem přišla první a sedla si sem. Jak tak vidím, není tu tvé jméno, tak si radši dej odchod a jestli to byl kompliment, tak si ho strč ty víš kam," věnovala jsem mu úšklebek.
Dál jsem mu nevěnovala pozornost.
Očividně byl překvapený a se zavrčením odcházel, ale bylo mi to jedno.