Tóny lásky [POZASTAVENO]

2.

Zatím se nepohnul, byl od nás asi čtyřicet metrů. Poznala jsem, že nás pozoruje.
Přidaly jsme nebo spíše postrkovala Dylan k větší rychlosti. Stále tam tak stál a ani se nehnul.
Pět metrů.
Zrychlil se mi dech.
Vzala jsem Dyl za ruku a ještě zrychlila, pokud to bylo ještě vůbec možné. Když jsem kolem něj prošla, věnovala jsem mu svůj pohled. Nebylo mu vidět do tváře, ale živě si dokážu vybavit ty jeho zelené oči.
Aspoň myslím, že byly zelené.
Na tu dálku to nebylo moc dobře poznat. Přes hlavu měl kapuci a celý byl oděn do černého oblečení. Nešel za námi, ale cítila jsem jeho pohled v mých zádech. Na konci bloku jsem se na něj otočila. Stále tam byl, jen natočený naším směrem. Radši jsem Dyl popostrčila, aby zašla za roh.
Chtěla jsem uniknout jeho pohledu. Naštěstí nás nenásledoval, což bylo jedině dobře. Nevypadal jako stalker každým coulem, ale očividně mě sledoval. Nevím, proč, ale děsilo mě to. Dech se mi konečně zklidnil, což jsem uvítala. Dylan byla stále zticha, i já mlčela. Měla bych se na ní zlobit, ale.. Je to Dyl. Moc dlouho mi to nevydrží.
Konečně jsem uviděla panelový dům, ve kterém jsme měly pronajatý byt. U domovních dveří jsem z kabelky vytáhla klíče. Chvíli mi trvalo, než jsem se trefila.
Nemůžete se mi divit, protože všude kolem mě je hrozná tma.
Po chvíli zápasení s klíčovou dírkou se dveře s hlučným zaskřípáním otevřely. Nejspíš jsme probudily celý dům, ale co.
Mají si ty dveře namazat.
Dylan vešla první a přivolala výtah. Dveře už naštěstí při zavírání neskřípaly, za což jsem jim byla vděčná. Nerada bych, kdyby se na nás sesypali ostatní obyvatelé domu, kvůli rušení nočního klubu. Po značné době se k nám dokodrcal ten zatracený výtah, který by taky potřeboval vyměnit. Skoro jako všechno, co je v tomto domě, pomyslela jsem si hořce. Výtah byl překvapivě prostornější. Dyl zmáčkla číslo patra, ve kterém je náš byt. Stále jsme obě mlčely, ale nechtěla jsem promluvit první.
„Řekneš mi už něco nebo budeme takhle mlčet do skonání světa?" zeptala se. Chvíli jsem přemýšlela, co jí na to mám odpovědět.
„Odešla jsi. To by nebylo tak hrozné, jako žes mě tam nechala přes hodinu s příslibem, že se pro mě brzy vrátíš."
„Mel, je mi to moc líto, že jsi tam na mě čekala tak dlouho a ještě jsi mě musela jít hledat. Moc se omlouvám, ani nevíš, jak špatně se za to cítím," podívala se na mě tím jejím psím pohledem: „Odpustíš mi to?" dodala.
„Pokud se na mě budeš takhle dívat ještě chvíli, tak ti to odpustím, i kdybych nechtěla, víš to?" jen se tak uchechtla.
„To je přece účel, ne?"
Nastalo krátké ticho. Ten výtah je tak pomalý!
„Takže.. Zase kamarádky?"
„Pojď sem ty kámoška za všechny prachy světa," usmála jsem se a přitáhla si ji do objetí. „Až přijdeme domů, dej si prosím jako první sprchu. Promiň, ale smrdíš," zamumlala jsem ji s tichým smíchem do vlasů.
Když jsem se konečně dostala do postele, nemělo skoro cenu usínat, naštěstí je už sobota, takže jsem během chvíle usnula. Opět se mi zdál sen a zase v něm byl on. Frustrovalo mě ten fakt, že se mi o tom neznámém dokonce už i zdálo.
Zase byla všude kolem mě tma.
„Už brzy se všechno změní. Nebude to trvat moc dlouho, jsi skoro připravená," a s tím jsem se probudila.
Nebyla jsem vyděšená, jako jindy. Byla jsem přímo rozhořčená. Nejradši bych něco rozbila. Mám na něj takový vztek! Potřebuju to ze sebe dostat, a tak jsem se rozhodla pro běh. A přísahám, jestli ho někde potkám, ublížím mu, protože z toho všeho šílím. Ano, ovládá mě vztek, ale jsem z toho všeho zoufalá. Nevím, co mám dělat.
Běhání nebylo zase tak dobrý nápad, jak jsem předpokládala. Jen, co jsem vyběhla z domu, mě moje odhodlání opustilo. Neměla jsem absolutně žádnou kondici, takže jsem byla během pěti minut unavená.
Krokem jsem se vracela zpět domů za Dyl, která ještě spala, když odcházela z bytu.

Zrovna vycházela z parku, když se její tělo otřáslo. Nebylo to zimou, ale opět cítila ten divný pocit. Zvedla svůj pohled a hledala.
Našla svůj cíl, ale nevypadal, jako ten muž na ulici nebo ten, který ji a Dylan pozoroval dnes brzy ráno.
Tenhle muž měl modré oči. Nebyl ani nijak hezký, ale pozoroval ji.
Znovu se v ní vzedmul vztek.
Nasadila nicneříkající výraz a zamířila si to rázným krokem k tomu muži.