Pod rouškou tmy, ve stínu lesa,
postava stojí, srdce jí plesá.
Tak je to tady, už se to blíží,
na zemi dva dlouzí hadi se plíží.
Zem už se třese, zvuk už je bližší,
poslední krok schází, a pak,
pak už nic.
Poslední pochybnost, zbývá jen krok,
jen pár vteřin již a konec je tu.
Jen pár vteřin dlouhých jak rok,
už vidí vlastní siluetu.
Dva páry očí na něho míří,
ustrne a váhá.
Čas rychle plyne, nemůže přemýšlet,
je tu jen on, vlak a dráha.
Vposled se ohlédne,
zahlédne prázdno,
již rázně vykročí,
není krok zpět.
Kola se zastaví, motor utichne,
chlapec už nemůže, naposled vydechne.
Umírá v závěji, sám a v klidu.
Teď konečně spočine, bez povyku.
YOU ARE READING
Pokusy o poezii
PuisiObčas si myslím, že mě přepadne múza a tak píšu poezii... většinou je to reakce na události nebo osoby, který výrazně ovlivnily můj život. Nejedná se určitě o žádná hodnotná díla a v rámci literární teorie by snad ani nešla žádná z těch básniček uc...
