Tajemství osudu II - Život není hra ✔

18. kapitola

Musela jsem uznat, že moje postel je prostě nejlepší. V žádné posteli se mi nespalo tak dobře, jako v té mé. Nemohla jsem přímo uznat, že se mi spalo báječně. To ne! Trápily mě zvláštní sny, které jsem si nemohla po probuzení vybavit, ale spalo se mi jednoduše fajn. Ráno jsem se probrala při zvuku odporného budíku. Vstala jsem a pustila jsem se do hygieny. Poté jsem na sebe hodila nějaké kusy oblečení a spěchala do kuchyně, kde jsem si udělala snídani. Po příchodu do kuchyně jsem zjistila, že jsem v domě stále sama. Doma nikdo jiný nebyl. Neměla jsem tušení, kde vězí moji rodiče. Vytáhla jsem si čokoládové kuličky, nasypala jsem si je do misky a zalila jsem je mlékem. Ujídala jsem snídani a zároveň projížděla webovky. Všude samé vraždy a krádeže. Celosvětové problémy s politikou a vládou. No jednoduše pořád to samé dokola. Po zkontrolování tohohle všeho jsem se šla připravit do školy. Ano... bylo opět pondělí. Nejhrůznější den v týdnu. Jen co jsem si sbalila a vyšlápla si to jednou nohou ven z domu, zapípal mi mobil. Psal mi Kyle, že si doma nechal sportovní tašku s oblečením na trénink a jestli bych mu ji nemohla donést. Povzdechla jsem si a běžela zpět do Kylovo pokoje. V jeho pokoji byl naprostý binec, proto bylo hledání jeho tašky docela zátěžová věc. Nakonec jsem ji našla pod hromádkou oblečení. Popadla jsem ji a vydala jsem se na cestu do školy.  

*** 

Ke škole jsem dorazila o několik minut později. Místo do třídy jsem však zamířila na hřiště. Posadila jsem se na tribunu a sledovala, jak fotbalisti trénují na hřišti. Mezi nimi byl i Kyle. Zrovna si dával slalom s fotbalovým míčem kolem vyznačených kuželů. Většina kluků na hřišti nemělo tričko, což asi většinu holek, co sedělo pode mnou dost přitahovalo. Nad některými jejich hláškami jsem musela protočit panenky a nad těmi dalšími jsem měla, co dělat, abych se nezbláznila smíchy. Zatímco jsem čekala až Kylovi skončí trénink, uvažovala jsem nad tím, jak to asi zvládá Gabriel. Fajn! Možná jsem se o něj přece jen trochu bála, ale jak by taky ne? Byl v těle mého přítele. V těle Mattea. Nemohla jsem dovolit, aby se mu něco stalo. Prostě nemohla! Protáhla jsem si dlaně a zarazila se, když se nade mnou objevila nějaká tmavá silueta. Zvedla jsem pohled víš a setkala se s pohledem hnědovlasé dívky v dresu roztleskávaček. Tu holku už jsem rozhodně několik krát viděla s Kylem. Vendy... nebo tak nějak se jmenovala. Netušila jsem, co po mně chce, proto jsem nic neříkala a jen ji nechala ať na mě zírá. Musela jsem opět uznat, že tahle dívka byla opravdu hezká. Velké plus pro ni byly asi ty dlouhé, štíhlé a opálené nohy, které by si rovnou mohly pochodovat na molu vedle nohou supermodelek a nikdo by nepoznal rozdíl. Navíc měla krásné dlouhý a vlnité kaštanové vlasy. Pleť měla dokonale nalíčenou a kostýmek vytvořený přímo na štíhlé a vypracované tělo. Jako holka bych jí rozhodně měla, co závidět. Rozhodně měla zbraně, které musely lákat kluky na míle daleko. A pro holky musela tvořit obrovskou konkurenci. Ani bych se nedivila, kdyby ji půlka holek na škole nenáviděla, jen za to, že je takto krásná. Na rychlý okamžik jsem si vedle ní představila Quinn. Už jen z toho důvodu, že Quinn byla královna školy. Byla nejkrásnější z děvčat. Po jejich porovnání mi došlo, že jsou vlastně dost rozdílný. Quinn byla blondýna, Vendy zase bruneta. Quinn měla světlé oči, Vendy tmavé. Quinn byla velmi bledá, zatímco Vendy byla opálena. Quinn nesnášela sport, Vendy byla roztleskávačka, tudíž ho musela mít alespoň trochu v oblibě. A nakonec Quinn nebyla jen tak obyčejná, Vendy však byla, krom svého vzhledu. Vendy se konečně usmála a posadila se vedle mě. 

,,Ahoj." Její hlas zněl mile. Vlastně velmi vesele. 

Lehce jsem stočila rty vzhůru, aby se neřeklo... ,,Ahoj."  

,,Dneska je pěkně, nemyslíš?" Vendy nastavila tvář slunci a lehce kopala nohami ve vzduchu. 

,,Jo... je pěkně." Vůbec jsem netušila, proč si se mnou povídá.