Tajemství osudu II - Život není hra ✔

32. kapitola

Opět jsem seděla ve svém pokoji. Hlavou mi vířila nová informace. Byla jsem klíč... Měla jsem schopnost otevřít obě brány. Nechápala jsem. Nic z toho jsem nikdy nedokázala. Nebyla jsem toho schopna. Netuším, jak si někdo tohle mohl myslet. Ten muž řekl, že ještě nejsem připravená. Že ještě nejsem zralá. Opravdu jsem něco takového dokázala? Popleskala jsem se po tvářích a utvořila jsem si na hlavě neupravený drdůlek. Mini drdůlek. Dveře do pokoje se otevřely. 

,,Angie!" Spatřila jsem Isabell.  

,,Co se děje Isabell?"  

Isabell ke mně přiskočila. ,,Matteo!" 

,,Co je s ním!?" Najednou jsem ji věnovala plnou pozornost. 

,,Matteo..." 

,,Tak co Isabell?" Zatřásla jsem s ní.  

Isabell mi skočila do náručí a začala plakat. V ten okamžik jsem měla pocit, že se stalo něco hrozného. ,,Matteo je propuštěný." 

Nadechla jsem se. ,,Cože?" Zašeptala jsem. ,,Co si to řekla?" 

Isabell se mi podívala do očí. ,,Pustili ho. Rio ho zprostil viny a ponechal mu jeho život i moc." 

Rio... ,,Opravdu?" Isabell se slzami v očích přikývla. ,,Já... musím ho vidět." Obešla jsem Isabell a spěchala ven. Nevěděla jsem přece, kde ho najdu, ale šla jsem tam, kam mě nohy vedly. V hale jsem se rozhlédla. Celá udýchaná jsem se zadívala kolem do kola. Poté jsem spatřila pískové vlasy. Jen na moment. Rozběhla jsem se tím směrem, a nakonec ho opravdu spatřila na konci chodby. Stál tam společně s mužem v hábitu. Ten mu sundal řetězy ze zápěstí a odešel. Gabriel si promnul ruce. Po chvíli, jako by ucítil můj pohled, zadíval se mým směrem. Usmála jsem se a rozeběhla jsem se. Skočila jsem mu do náruče a pevně ho držela. Tolik jsem se o něj bála. Gabriel byl ztuhlý, jako pravítko. Ani se nehnul. Po chvíli jsem se od něho odtrhla. Zadívala jsem se mu do tváře. ,,Bála jsem se." Pohladila jsem ho po vlasech. 

Gabriel nahnul hlavu ke straně. ,,Říkal jsem ti, že to bude dobrý." 

,,Děkuju." Zašeptala jsem.  

Gabriel se zasmál a pocuchal mi vlasy. ,,Nech toho. Děsíš mě. Tohle chování se k tobě nehodí." 

Zasmála jsem se. ,,Promiň." Pustila jsem ho.  

Gabriel se ke mně naklonil. ,,Řekni... plakala jsi pro mě?" 

Tss... Strčila jsem do něj. ,,Jasně, že ne. Zajímá mě jen Matteo. Kdo říkal něco o tobě?" Otočila jsem se a snažila se skrýt úsměv.  

,,Nevěřím ti, človíčku." Zasmál se Gabriel a doběhl mě. 

*** 

Zatímco se Gabriel sprchoval snažila jsem se v pokoji udělat alespoň trochu pořádek. Vrátila jsem šaty na ramínko a nechala je složené na posteli. Své věci jsem si sklidila zpět do tašky a čekala jen až se Gabriel vykope z koupelny. Byla už jen jediná věc, kterou jsme museli udělat. Museli jsme ještě naposledy přestoupit před radu a poté jsme konečně mohli domů. Gabriel vyšel ven ze dveří bez trička. Tenhle pohled jsem dneska přešla a sledovala ho, jak si sedl na postel a začal si oblékat košili. Z hlavy mu kapala voda. Sebrala jsem z koupelny ručník a přešla k němu. Pomalu jsem začala sušit hlavu. 

,,To bych zvládl i sám." Zasmál se Gabriel a do zapínal si poslední knoflíčky.  

,,Jako každej chlap." Zamumlala jsem a sundala mu ručník z hlavy.  

Gabriel se nadechl. ,,Měli by jsme jít." 

Přikývla jsem. ,,Ať už je to za námi." 

Společně jsme vyšli a znovu kráčeli k těm maxi dveřím. Naposledy... Otevřela jsem dveře a koho nespatřila. Krom Sebastiana a mých přátel se kolem potuloval i Trevis a jeho povedená rodinka. Alex a Crystel mu stáli hned za zády. Nechápala jsem o co tu zase jde. Ale ty jejich pohledy mluvili samy o sobě. Něco nebylo v pohodě. Gabrielovi to nejspíš došlo také. Opět jsem se dala do kroku. Připadala jsem si, že jdu na popravu. Zastavila jsem se před Riem a zbytkem Rady. Zadívala jsem se na Ria. Ten pozoroval Gabriela. 

,,Co se děje?" Vyslovila jsem otázku, která mě tížila celou tu dobu. 

Čekala jsem, že promluví Rio, ale slova se ujal Trevis. ,,Angelo, moc rád vás zase vidím." 

,,Co vy tu chcete?" Zaútočila jsem okamžitě. Cítila jsem se docela dravě.  

Trevis se usmál. ,,Jen jsem se přišel ujistit, že tady Rio učiní správné rozhodnutí."  

,,A na co jste přišel?" Založila jsem si ruce.  

Trevis kolem mě kroužil jako žralok v moři. ,,Myslím, že se rozhodl špatně."  

Přimhouřila jsem oči. ,,Co máte plánu?"  

,,Vůbec nic." Najednou jsem se ocitla zády k němu a zbraní u svého krku. Místností se roznesly šokované výkřiky. ,,Hmm... nebylo by pro vás lepší zemřít, Angelo?" 

Dýchala jsem klidně. ,,Chcete mě vážně zabít?"  

,,Kdo ví." Nůž se mi zabodl do ruky a já vykřikla.  Rio se vrhl naším směrem, ale to už držel Trevise Gabriel vysoko nad sebou.  

,,Ty chceš zemřít!?" Zasyčel na Trevise Gabriel a svíral jeho krk čím dál těsněji. 

 V ten samý okamžik se zezadu na Gabriela vrhli Alex s Crystel.  Ale dost zvláštním způsobem. Otevřeli nějaké lahvičky a vystříkli to na Gabriela. Gabriel začal křičet a začalo se z něho jemně kouřit. Všechno se v ten moment seklo. Jako by se zastavil film. Nic kolem najednou nedávalo smysl. Trevis se opět postavil na nohy a promnul si krk. ,,Vidíš. Tvrdil jsem, že si učinil špatné rozhodnutí." Zadíval se na Ria. ,,Kdyby neměl posednutou duši, svěcená voda by mu nic neudělala." Svěcená voda... Seděla jsem na zemi a držela jsem se za krvavé rameno. ,,Splníš, co si slíbil?" Zeptal se Ria. 

Rio si povzdechl. ,,Dobrá. Smíš si ho odvést, ale nezapomeň, že já neabceptuji nesplněnou práci. Doufám, že rozumíš, co tím myslím." 

Trevis se usmál. ,,Ale samozřejmě. Pomůžeš mi s ním?" 

Rio ho sjel svým pohledem, ale nakonec mávl rukou a v místnosti se objevili muži v hábitech. ,,Vezměte toho hocha a následujte tohohle muže." Muži sebrali Gabriela ze země a táhli ho pryč. 

Vyskočila jsem na nohy. ,,Ne! To ne!! Pusťte to!! To nemůžete!!" Zezadu mě popadly ruce. 

,,Angelo... Přestaň"  

,,Nech mě Sebastiáne!! Nech mě! Copak nevidíš, co se děje!

,,Vidím... Angelo. Vidím!" 

Vytrhla jsem se mu a podívala se na něho. ,,Tak proč s tím sakra něco neuděláš!!? Nemáš na nás dávat pozor?" 

Sebastian mě smutně pozoroval. ,,Teď se musím postarat, abys přestala krvácet." 

,,Nech mě být..." Zašeptala jsem. Otočila jsem se a svět se přede mnou zatočil... 

Nevím, jestli jsem omdlela na vyčerpání, na krvácení nebo kvůli psychickému selhání. Věděla jsem jen to, že můj svět opět ztratil barvu a já pomalu umírala...