Tajemství osudu II - Život není hra ✔

7. kapitola

V šoku jsem pozorovala ty dva a nemohla uvěřit svým očím. Hráli to na nás a já to tušila. Věděla jsem, že mi na nich něco nehraje. Měla jsem neskutečnou chuť říct: Já jsme to říkala!! Ale raději jsem mlčela a čekala stejně jako ostatní.

,,Jen pojďte.“ Vyzval je Trevis. Alex a Crystel se přesunuli dovnitř. Crystel zaujala místo v křesle a Alex po jejím boku na opěradle. ,,Podle vašich výrazů soudím, že už moje chráněnce znáte.“ Trevis se pousmál a šel se posadit.

,,To má být vtip?“ Quinn si založila ruce a sledovala celé tohle fiasko s žasnoucím pohledem.

Trevis se zasmál. ,,Jakýpak vtip moje milá Quinn…? To co vidíš je pouze skutečnost.“

Quinn pozvedla obočí. ,,Takže chcete říct, že jste tyhle dva poslal, aby nás špehovali nebo co? Nebo se snad snažíte o něco jiného?“

Trevis si přehodil nohu přes nohu. ,,Ale jistě, že se snažím o něco jiného. K něčemu tak podřadnému, bych se nepřikláněl.

,,O co vám teda jde?“ Liam se postavil vedle mě. Cítila jsem jeho energii.

Trevis se usmál. ,,Chci vám jen pomoct.“

,,Vážně a s čím?“  Liam udělal menší krok kupředu.

,,Ne s čím, ale s kým.“ Trevis nahnul hlavu ke straně. ,,To je správná otázka.“

,,Nerozumím…“

Trevis si jemně povzdechl. ,,Je to jednoduché. Myslím, že jednomu z vás by se hodila pomoct.“ Svůj zrak přesunul vlevo k oknu. Netrvalo dlouho a došlo mi kam kouká. Ostatním to taky pomalu doklaplo. Všichni jsem se zadívali směrem k Mattevi. Ten postával u zdi a nehnul ani brvou. Jen Trevisovi pohled oplácel.

,,Já pomoct nepotřebuju.“ Promluvil nakonec Matteo. Já si mezitím všimla Sebastiánovo znepokojeného pohledu. Něco nebylo správně.

Trevis se zasmál. Byl to hrdelní a pronikavý smích. ,,Rád bych tomu věřil, ale bohužel. Ale proto tu přece jsem a proto je tu Crystel.“ Trevis nespouštěl Mattea z pohledu. ,,Už jsem se zmiňoval, že její schopnosti jsou úžasný. Podědila podobnou moc, jako má tvá Camryn Sebastiáne.“ Přesměroval pohled na něj a usmál se. ,,Ale je v nich rozdíl. Schopnosti Crystel jsou silnější.“

Camryn třískla skleničkou o stůl a prudce se postavila. ,,Jak si dovoluješ srovnávat mě s někým, jako je ona!“ Pomalu obešla stůl, který je od sebe dělil a postavila se před něho. ,,Dej si pozor na pusu nebo o ni brzo přijdeš.“

Trevis se naprosto uvolněně zasmál. ,,Zapomněl jsem jaká dokážeš být, Camryn. A pokud jde o Crystel… Měla by ti sama ukázat, co dokáže.“

,,Nemám zájem.“ Odfrkla si Camryn a přesunula se k Sebastiánovi.

,,Měl bys odejít Trevisi.“ Sebastián po dlouhé době promluvil. ,,Nevím přece, co se tu děje, ale nemám pocit, že bych tě snad potřeboval.“

,,Ty ne.“ Přiznal Trevis. ,,On ovšem  ano.“ Opět se zadíval na Mattea. Nikdo v téhle místnosti stále nechápal, co se děje. Proč by chtěl Trevis pomoci Matteovi? Co se tu dělo?...

Matteo přimhouřil oči. ,,Nevím o co ti jde, ale nepotřebuju nikoho z vás. Odcházím…“ A jak řekl, tak taky udělal. Jednoduše se sebral a vyrazil ke dveřím, kde ho ještě na sekundu zarazil Trevisův hlas.
,,Dávej na sebe pozor Matteo.“

Matteova ruka spočinula chvíli na klice, poté otevřel a jednoduše odešel. Neváhala jsem moc dlouho a vydala se za ním. Déle už se mi v té místnosti ani být nechtělo. Pospíchala jsem chodbou a minula Tonyho, který právě vycházel z jiné místnosti. Proběhla jsem kolem něho až k východu. Konečně jsem byla z tohohle domu venku. Vždycky, když jsem tu byla, stalo se něco zvláštního. Tohle místo bylo jednoduše tajuplné. Seběhla jsem schody a dorazila zrovna v momentě, kdy Matteo nastartoval motorku. Chodil zatraceně rychle…