Někdy až hloupý příběh ,plný gramatických chyb.

Ahoj, tak tohle sem já

Jelikož jsou dny kdy mám až moc myšlenek. A málo kdy najdu někoho kdo mě doopravdy poslouchá. Tak jsem se rozhodl si tu psát takový můj deníček. Předem upozorňuji že jsem dyslektik který vám kašle na nějakou gramatiku. Za prvé ,nechce se mi nad tím přemýšlet a za druhé ,mám tolik myšlenek že to sotva stačím napsat.

Abych se hnedka představil, jsem Adam. Mladý kluk, jak ve výšce tak i ve hmotnosti takový akorát a akorát taky sympatický člověk který se snaží být pozitivní i když ho furt něco trapí. Většinou si za každé trápení mohu sám ale "prostě někdy fakt nevim kdy si přestat utírat prdel". Aby jste to chápali, dám příklad. Prostě sem schopný dát holce šanci i když mě x krát podvede. Vždy se snažím vidět světlo na konci tunelu. "Dvákrát do stejný řeky nevkročíš" můžu si to říkat x a vždy k ničemu. Stejně se vždy spálim.

Sem básník, romantický člověk.

Pro holku bych se rozkrájel, ale zatím sem nepoznal žádnou která by mě chtěla krájet. Každá si ze mě jen brala, a po velkých kusech. Sem takový ten typ člověk co si k druhé osobě udělá strašně rychle cit, ale už ho težko pouštím pryč. Je to jako tužka, kterou dokud nezlomím tak jí neyhodím. A já bych ji nevyhodil ani tak. Hezky bych ji ořezal a používal dál.

Truhlík, Ňouma, Osel tyhle slova jsou pro mě jako dělaná. Aniž bych chtěl tak vždy vše nějak zkazim. Ve škole, v práci nebo s holkou.

Dále mě charakterizuji moje myšlenkové pochody o úplných kravinách. Já sem schopný před holkou v jedné věte říct že je krásna a jak se asi utírají bezdomovci po velké. Teď si stopro klepeš na čelo co jsem zač, ale veř že tohle je ještě nic. (30.12.2018)