Vánoce v Kanadě

1.

,,Dnes je den D," pomyslela jsem si, když mi zazvonil budík. A zvonil brzo. Byla jsem už nachystaná. Bydlím v Třebíči, tudíž jsem do Prahy na letiště musela jet už hodně brzy. Do Prahy jsem jela z rodičema a s bratrem.

,,Nerozmyslela jsis to?" zeptala se mě v autě mamka.

,,Ne mami já to zvládnu," usmála jsem se a dál pozorovala ujíždějící krajinu.

,,A ne, že si tam s někým začneš!" přikazoval mi taťka.

,,Neboj," zase jsem se usmála.

,,Segla. Bude se mi tyskát," zesmutnil brátříček. Má 2 a půl roku.

,,Vždyť mě taky brácha," řekla jsem se slzami v očích.

Dál jsme jeli. Konečně jsme dojeli do Prahy. Před letištěm na mě čekal fyzioterapeut Martin Výtisk. Které ho jsem znala již od zkoušky.

Samozřejmě jsem měla oblečené oblečení od reprezentace, které jsem dostala tak před dvěma měsíci. Vešli jsme do haly letiště. Všechny oči padly na mě. Kluci si tam začali něco šeptat, ale já si toho nevšímala a musela jsem se rozloučit s bráchou. Vzala jsem ho do náruče.

,,Tak ahoj, bratříčku," pošeptala jsem a dala jsem ho mamce.

Jen mi zamával a já šla s fyzioterapeutem za klukama. Když nás spatřil Eliáš. Přispěchal k nám a měl potřebu mě představit ostatním.

,,Tak kluci tohle je naše nová pomocná síla," usmál se.

,,A co dělá?" ozvalo se od kluků.

Teď se do toho vložil Výtisk: ,,Je studentka střední fyzioterapeutské školy. Takže dál vám to asi nemusím vysvětlovat."

,,Takže kdo bude masírovat ona nebo ty?" zeptal se s úsměvem.

,,Oba," usmála jsem se já.

,,Jo a máme si dát nějaký rozpis kdy můžeme chodit tady k slečně?" usmál se Dostál.

,,Je mi to jedno, ale ne, že se k ní nahrnete všichni," ušklíbl se Výtisk.

,,Tak to doufám, že si natáhnu třeba tříslo," ozvalo se ze zadu. Ostatní chytli záchvat smíchu.

Nasedli jsme do letadla. Já jsem šla mezi posledníma. Eliáš šel přede mnou: ,,Tak si sedni tady k Dostymu. Celý mistrovství to bude tvůj ochránce."

Sedla jsem si k němu.

,,Je mi poctou dělat ochránce, takové krásné dívce. Jak se vůbec jmenuješ?" usmál se a prohlédl si mě.

,,Jsem Anna a ty jsi Lukáš, že?" řekla jsem s úsměvem na tváři.

,,Jojo, ale zdá se mi, že už jsem tě někde viděl," řekl a dál si mě prohlížel.

,,To je asi možný, jsem z Třebíče." usmála jsem se.

,,No jasně, že ty chodíš na hokej. A sedíš nad stridačkou, třetí místo od kraje, že?" ušklíbl se.

,,No jak to víš?" usmála jsem se.

,,Minule jsem ti mával a ty jsi nezamávala," zamračil se.

,,Víš jak byl potom v kabině smutný," vtrhl do našeho povídání Mikyska.

,,To bylo na mě?" zasmála jsem se.

,,Bylo no," usmál se.

V letadle jsme seděli, ale pořád nevzlétalo.

,,Dáš si žvýkačku?" zeptala jsme se.

,,Jestli mi dáš, tak jo," usmál se.

Žvýkačku jsem mu dala, opřela jsem se o sedačku a zavřela oči, ale neusnula jsem.
Začala jsem si proto povídat s Lukášem.

•••
Tak nový příběh je na světě. Tímto bych vám chtěla popřát hodně štěstí, zdraví, lásky a mnoho úspěchů do roku 2019. Děkuju vám také za to, že mé příběhy vůbec čtěte a děkuju za povzbudivé komentáře, které občas najdu u kapitol. A také doufám, že mě budete podporovat i v novém roce...