Píp. Píp. Píp.
Budík. Horor v podobě té malé, ukecané věci. Když se konečně rozhodnu vstát objeví se ve dveřích hlava mého bratra Ryana. ,,Hej! Blbá hlavo, vstávej!" Ach jo. Na to, že mu je čtrnáct tak se chová jak desetiletej capart. Odpovídat mu nehodlám. Mohla bych, ale nechci.
○○○
Po návštěvě koupelny ,ve které jsem strávila asi půl hodiny jsem šla do obýváku. Cestou jsem málem sletěla na zem, protože mi Wolfie přiletěl pod nohy. Pomazlila jsem se s ním. Hned jak jsem došla do kuchyně přiběhl, zamnou Lucky. S tím jsem se taky pořádně pomazlila. Asi se jim tu líbí. To jsem vám asi neřekla. Přistěhovali jsme se sem z Ruska. Jak mi to chybí. Zima, kterou naprosto miluji, vystřídalo léto. Léto! Chápete? No a dneska jdu do nové školy. Snad tam nemají rasisty. Protože jestli jo tak se mi tam asi nebude moc líbit.
,,Atlanto"!,, Pojď už!" ,,Nestíháme!"
Wow to je mi novinka mami. Kdy my jsme vůbec stíhali???
Nikdy. Správně. Jen protočím očima a jdu.
Jedeme už dobrých deset minut. Počkaaat... jedenáct minut. Když už si myslím, že tam nedojedem tak se auto zastaví.
,,Tak a jsme tady" ,,Všechno už jsme s tátou zařídili tak jenom příjdeš do ředitelny."
Dá mi pusu na čelo a odjíždí. Nevidím tu žádné studenty. Asi už jim začala hodina. Nádech, výdech. A jde se na to!
Když procházím dveřmi té šedé budovy mám divný pocit. Snažím se najít ředitelnu, ale je to těžké prošla jsem snad polovinu školy. Zničeho nic narazím do něčeho tvrdého. Spíš do někoho. Podívám se nahoru a vidím černovlasého kluka s modrýma očima, ve kterých se doslova ztrácím. Po jeho boku stojí nějací tři kluci. Dva bruneťáci a blonďák.
,,Dávej bacha, kam šlapeš!"
Prskne na mě. Chvíli na mě kouká.
,,Neumíš snad mluvit?"
Zeptá se. Jen se na něho podívám a jdu jinam. Podle vzdalujících se kroků usoudím, že odchází. Konečně jsem našla ty blbý dveře, na kterých je napsáno zlatým ,,Ředitelna" Vejdu dovnitř a uvidím mladého muže asi kolem dvaceti šesti let sedět na křesle a vedle něj ženu podobně starou jako muž.
,,Ó dobrý den vy musíte být At-A-Atlanta?"
Jen přikývnu. Je to nezvyklé jméno.
,,Takže Atlanto tady máš rozvrh.Půjdu s tebou do tvé třídy ano?"
Zase přikývnu.
,,Rodiče říkali, že nemluvíš. Ale neboj všichni učitelé i kuchařky to ví. Tak jdeme na to ne?"
Hned jak jsme u dveří mé třídy pan ředitel zaklepe na dveře. Když vejdeme dovnitř je to pro mě šok. Tolik lidí? Vždyť je jich tu asi dvacet! Na staré škole nás bylo mnohem míň.
