Vyšla jsem z našeho domu a na příjezdové cestě čekalo to známé auto.
,,Zase sis dala na čas Nemluvko."
Jo já jsem přišla pozdě. Říkal ve tři a troubil mi před barákem ve třičtvrtě. S někým jako on bych neměla udržovat ani oční kontakt. Nehodlám se s ním nějak kamarádit. Proč?
NESNÁŠÍM
ŠIKANU
!!!
Nevím co si ti lidi o sobě myslí, ale pro mě jsou jen trapáci. A Xavier je král všech trapáků. Nikdy bych neklesla tak, abych někomu dělala takové věci. A tím nikdy myslím NIKDY!!! Je mi toho chudáka líto, kdyby si to s ním Xavier raději vyřešil normálně.
Při cestě autem jsem se zamyslela nad budoucností. Chtěla bych odjet zpátky do Ruska, ale nechci tu nechat rodinu, pejsky a holky samotné. Hrozně jsem se nudila. Vzala jsem si mobil a zapla instagram.
Natasha Krumlov. přidala něco do svého příběhu:
Alexander__805 vás zmínil ve svém příběhu:
♡Lu♡ vám poslala zprávu:
Nechci teď vzpomínat.
Asi bych se rozbrečela.
A pochybuji, že by Xavier chtěl mít z auta rybník.
,,Héééj!! Nemluvkóóó!!!"
Škubla jsem sebou tak moc, že jsem málem vyletěla oknem. Srdce mi bouchalo jako kladívko do dveří. Bouchá do dveří ne? Spíš tluče no... Prostě jsem málem zažila infarkt. Nevím jak by vysvětloval to, že mu nějaká mrtvá holka leží na sedadle. Snad by mě zakopal někde u kytek. Jsem vybíravá, ale fakt nechci navždy ležet někde v bažinách. Otráveně jsem se na něho podívala.
,,Nemusíme mlčet. Chci si o něčem povídat. Vím, že nemluvíš, ale to neznamená, že se nemůžem bavit. Neumíš třeba znakovou řeč?"
Dělá si ze mně snad srandu? Musela jsem se naučit perfektně anglicky a německy a on si myslí, že se budu učit nějakou znakovou řeč? No to fakt ne.
Ale hodilo by se to. Mohla bych mu konečně nějak říct jakej krypl je. Pokývala jsem nesouhlasně hlavou.
,,Tak budu mluvit hlavně já no.."
To je teda výhra. Určitě ho chci poslouchat celou cestu.
Po 30.minutách
,,No a takhle jsem tý policii zdrhnul. A hele jsme tu!"
Před námi se objevila přehrada. Velká přehrada. Říkala jsem už, že nemám ráda vodu? Xavier šel pro něco do kufru. Já jsem jen seděla a nechystala se vyjít.
,,Noták Nemluvko. Pojď."
Achjo. Snad tam na mě čeká jídlo. Jestli ne tak si mě nepřej Xaviere! Nehodlám strávit svůj drahocený čas hladová a ještě s tebou! Musela jsem se hodně přemáhat, abych vyšla. Xavier se jen smál.
Po patnácti minutové cestě jsme se před námi objevila ta přehrada. Bylo to pěkné. Kolem nás byly stromy a různé květiny.
,,Tak jo. Mám deku, jídlo a pití. To by mělo být vše."
No bylo hezké, že vzal deku, ale mohl si jednu vzít i pro sebe. Já se vždycky na dekách rozvaluju. Tak, že se tam už nikdo nevleze. Vzala jsem deku a hodila jí do trávy. Urovnala jsem ji a sedla si. Xavier vzal zbytek a šel zamnou. Měl sendviče, ovoce, zeleninu, nějaké bagety a muffiny. A taky limonády samozřejmě. Takže je to piknik hádám.
,,Hezký, že? Jseš vlastně první holka, kterou jsem sem vzal."
Je hezké, že mě sem vzal, ale co Victorie? Nemám ji ráda, ale nechci, aby se trápila.
Vzala jsem si sendvič, a zakoukala se do nebe. Bylo modré. Modré jako když strčíte šmouly do mixéru.
To bylo divný.
Podívala jsem se na Xaviera a přemýšlela na co asi myslí. Měla jsem divný pocit. Pořád koukal na vodu a pak na své boty. Po chvilce se na mě podíval s úšklebkem na tváři.
,,Co tak se jít schladit?"
Pokroutila jsem nesouhlasně hlavou.
Nemám moc vodu ráda. Když jsem byla mladší, tak jsem se v ní málem utopila.
Ale to až jindy.
,,Noták. Nemluvkóó. Nebuď srab!"
Radši budu srab než nějakej sebevrah.
Jsou tam určitě ryby.
A já ryby nesnáším ani na talíři.
Přísahám, že jestli mě do té vody strčí
urvu mu hlavu a hodím ji žralokům.
,,Chceš snad, abych tě tam hodil sám?"
Pomalu se ke mně rozešel.
Rychle jsem vyskočila na nohy, a couvala...
,,Nemluvko. Jestli si myslíš, že mi utečes, tak na to můžeš pekně zapomenout, protože já jsem nejrychlejší z týmu... Nó dobře. Nejsem úplně nejrychlejší, ale patřím mezi ně."
Je pravda, že v těhle věcech moc nevynikám, ale kopat umím jak králík.
Než stihl ještě něco říct, rozběhla jsem se někam do dáli a zakopávala snad při každém druhém klacíku, který mi skočil pod nohy.
BUM!
Má hlava se otočila, a viděla Xaviera jak leží mezi stromy. Přišla jsem k němu blíž. Držel se za hlavu a nadával. Chuť smát se byla příliš silná. Nemyslím si, že bych byla zákeřná. No... možná trochu. Zaslouží si to.
Po mé snaze Xavierovi aspoň trochu pomoct, jsme se rozhodli, že si půjdeme sednout.
Jasně, že mě do té vody nedostal.
Po dalších dvou hodinách nás to přestalo bavit.
,,Nepojedem jinam?"
Odpovědí mu bylo mé přikývnutí.
Omlouvám se za kratší část, ale nemám teď skoro vůbec čas. Děkuji za pochopení💕.
K.
