Říká se, že nejkrásnější den v roce jsou Vánoce. Ta vůně cukroví, vánoční pohody a vánočních zázraků není nikdy dost. Ovšem je pravdou, že každý v sobě nosí jiného vánočního ducha...
A co naši hrdinové? Jak oslavují Vánoce oni? Co pro ně Vánoce znam...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už několik hodin sedím ve své pracovně a ťukám do tlačítek počítače, která na obrazovce tvoří nespočet slov. Konečně jsem dopsal poslední odstavec a pohodlně jsem se opřel do křesla. Promnul jsem si spánky a zaklonil jsem hlavu. Sledoval jsem svůj strop ve vínové barvě. Měl jsem tuhle barvu rád. Dobře se mi u ní přemýšlelo. Povzdechl jsem si a narovnal jsem se do přímého sedu. Někdo náhle zaklepal na dveře.
,,Dále!" Zvolal jsem.
Dovnitř vešla Taťana. Byla to Ruská služebná. Přijmul jsem ji do svých služeb, poté co jsem ji našel na ulici zoufale hledat práci, kvůli situaci své rodiny. Její matka byla na vozíčku. Otce neměla, a navíc se musela starat o svého sedmiletého bratra. Když jsem ji tenkrát objevil, bylo jí pouze osmnáct let. Stále byla ještě dítě. Popravdě jsem jí chtěl pomoci, jen tak. Bohužel Taťana byla tvrdohlavá a bez odvedené práce si nehodlala vzít ani čtvrťák. Byla po své matce. Tvrdá to žena... O manžela přišla ve válce. A sama poté utrpěla velká zranění, při které došlo k poškození nervů v míše. Od té doby stále drží roly matky, avšak je závislá na své dceři...
,,Pane, dovezli ten balíček, který jste čekal." Oznámila mi s klidnou tváří.
Protáhl jsem si pod stolem nohy a lehce přikývl. ,,Rozumím. Nechej mi ho prosím v ložnici."
Taťana přikývla. ,,Samozřejmě, pane." Chystala se odejít, ale můj hlas ji zastavil.
,,Jak se má tvá matka?"
Taťána se lehce pousmála. ,,Má se dobře pane. Tvrdila, že ten poslední obraz, který jste jí nechal dovést, byl skvostný."
Usmál jsem se. ,,To jsem rád."
,,Avšak přála si, aby už jste to více nedělal. Prý jí tím rozmazlujete, což pro ni není dobré."
Lehce jsem se zasmál. Přesně to jsem od Taťaniny matky čekal. Byla to skvělá žena, ale měla svou hrdost. Někdy bylo dost těžké ji nějak obdarovat. ,,Vidím, že tvá matka je stále stejně tvrdohlavá."
,,Ano to je." Usmála se Taťana.
,,A tvůj bratr? Jak ten se má? Líbí se mu škola?" Napadlo mě.
,,Ano, je moc spokojený. Moc vám za to děkuji, pane. Kdyby jste se o nás takto nestaral, nejspíš bychom teď někde leželi mrtví."
,,Nedělej si s tím starosti Taťano. Rád jsem vám pomohl." Lehce jsem se usmál.
Taťána si zastrčila své rusé kudrliny za ucho a pohlédla na mě. ,,Přejete si ještě něco, pane?"
Zamyslel jsem se, a nakonec jí pohlédl do zelených očí. ,,Ano. Běž domů ke své rodině. Nezapomeň, že jsou Vánoce."
,,Myslela jsem..."
,,Ne!" Zarazila jsem ji okamžitě. ,,Běž domů! To je rozkaz. Tvá matka by mě pak opět hubovala."
