Nová dívka ve škole

Vánoce jsou brzy!

Bylo opět ráno. Bylo to nejlepší, co mohlo být. Měla jsem několik důvodu k tomu, být šťastná.
1) je středa, takže jsou discodance
2) je 13. 12., takže Lucka má svátek
3) je středa dva týdny před Vánocemi
4) ve škole cvičíme nějaké pásmo koled, takže se neučíme
Pro Lucku jsem měla pečlivě připravený dárek už od předvčerejška. Tvořila ho mnou vyrobené přání, bylo takové růžové s francouzským designem, který jsem obkrelila a mělo připomínat pocit toho, že už v pátý nejsme úplný mrňata, ale připomínalo spíše to, že má kolem sebe lidi, kterým je deset, ale vyrábějí tak na tři. V dárkové tašce stála už po několikáté srovnaná čokoláda, svíčka, šampón a ještě nějaké drobnosti, jako lízátka, guma se zvířaty a mnoho dalších blbostí. Vystřelila jsem z postele a vzbudila jsem ségru. Byla na mě naštvaná, když mám já dobrou náladu, tak ona jí musí mít rozhodně blbou. A to se mi občas líbí, aspoň mě zase neztrapňuje před mými vrstevníky při svém záchvatu smíchu jak ona říká při chechtáku. Ve škole jsem Lucce tašku předala. Vypadala, že má radost. Vůbec to nečekala. Celou dobu, co jsme dnes byli ve škole, jsme jenom trénovali nějakou pitomost na Vánoční vystoupení. Absolutně mě to nebavilo. Byla to blbost. Učitelce docvaklo, že už nejsme ve druhý, aby jsme tam zazpívali pár koled a řekli pár básniček typu:

Vánoční stromeček v pokoji stojí,
děti ho po roce svátečně strojí.
Nahoru hvězdičku, doprostřed andílka,
dolů jen malinko, tam bude nadílka.

Minulý rok se to musela naučit ségra, a já to umím tak jako ona, ale jí se to nešlo naučit a mě jo. Bylo to hrozně otravný. Neustále jsem jí musela poslouchat, musela jsem jí kontrolovat, máma jí poradila, aby vzala papíry a napsala na ně ty verše, ať si je nalepí na skříň a na dveře, že to bude umět líp, takže jsem na to musela i koukat. Nenapadlo jí totiž lepší místo, než ten papír se svým škrabopisem nalepit na mou postel a na skříň, když jsem se jí ptala proč si to nedá na svojí postel, tak odpověděla, že k sobě nalepí taky, ale bude se u toho víc snažit.
Učitelka teda rozhodla „Uděláme takovou primitivní sestavu, ten kdo jí nebude zvládat, je úplně blbej,“ ano, opravdu to takhle řekla. Lucka z toho byla strašně nervózní, mezitím co já jsem byla napjatá, jaká sestava to bude „Určitě tam bude alespoň jedna část těžší a určitě tam bude něco z disca…“ ještě chvilku jsem si nadšeně představovala nějakou tu sestavu, ale hned mi jí zbořila učitelka, když pustila hudbu. Tadadadadadada tadadadadadada tadadada da da da da. „Ano, poznali jste to, je to ptačí tanec“ zavolala do rytmu a tancovala dál. Já jí probodla pohledem, ale naštěstí byla tak zabrána do svého „tance“, tak nic neviděla. To bylo pro školkáčky, jak jim občas říkáme se ségrou, protože to druhou, ještě mladší sestru Amelii, která byla sama školkáček, strašně štvalo. A tohle jsme tam tancovali šest hodin. Byla to kravina. „Jako vážně?!“ ptala jsem se sama sebe, když jsem byla vyzvednout ségru z družiny. „Já musím uspat ještě Kena a Barbie, protože oni by nemohli usnout beze mě, oni jsou na to zvyklí. Teď Barbie ještě musí najít Kena, protože se jí schoval,“ takhle mi to tam říkala. Já na to „Bety, víš že po šesté hodině máme asi deset minut na to, abych pro Tebe došla, aby jsme se oblékly v šatně a aby jsme běželi na vlak, kam dojdeš normálním krokem za sedm minut, ale nám na to všecno z těch deseti minut zbyly asi tři?!“ Měly jsme asi tři minuty do odjezdu vlaku a tak jsem řekla družinářce, jestli by tu Bety mohla ještě být a že já, jelikož nechodím do družiny, si sednu dolu na chodbu. Ona řekla, že tam můžu zůstat i já, za to jsem jí byla dost vděčná. „No, tak ještě spát nemusíte, ještě si můžete užívat,“ to říkala Bety Kenovi i Barbie. Při odchodu jsme jen obě nastejno řekly „Nashledanou,“ pak jsme šli na vlak. Dojeli jsme domů a usnula jsem.