Nová dívka ve škole

Ztrapnění

„Další ráno je tu,“ řekla jsem smutně když mně telefon budil.
Je ráno pondělí dvanáctého listopadu.
Vstanu, nasnídám se, připravím se, kouknu na rozvrh a jdu do školy. „Dnes je strašná zima, zebou mně prsty na rukou“ stěžuji si své mladší osmileté sestře. „Mně je taky zima“ odpoví mi a tímto jsme začali protivnou konverzaci o zimě. „Konečně škola!“ ne, že bych se na učení těšila, ale já se těšila spíše na teplo školy. Těšila jsem se, ale zbytečně, hned první hodinu hlásil rozhlas „Milí žáci, učitelé a zaměstnanci školy. Omlouváme se, jsou tady první poruchy. Zrovna, na začátku zimy, se nějak porouchalo topení, proto zde nemůžeme topit. Do zítřka by to mělo být hotové,“ Učitelka na to „vtipně“ odpověděla „Můžete se k sobě ve dvojicích tulit,“ „Já s ní?“ Chtěla jsem si odpovědět ne, ale pozdě, Lucka se ke mně už tulila, asi toho chtěla využít. „Ty jsi tak teplá, Tonjo,“ to byl vrchol všeho. Třída se začala smát „Lucko, mohla bys mně pustit?!“ řekla jsem trochu silněji než jsem chtěla. Byl konec češtiny, takže učitelka byla zklamaná, že jsme nestihli, co měla v plánu, ale pro mně to bylo vysvobození, byla jsem tak ráda, že byl konec.

Další hodinu se to naštěstí neopakovalo, ale byla matika...
„Dnes si zopakujeme násobilku“ začala učitelka hodinu. „Co? Tu už jsme opakovali včera!?“ koukáme všichni nevěřícně. „Pište si 3. 7...“ „Jé to je moje číslo“ zařvala Lucka na celou třídu. Celou hodinu se to tam řešilo, jak se nemá mluvit o hodině, takže druhou hodinu neproběhlo také nic moc.

„A vlastivěda, konečně něco normálního,“ pomyslela jsem si když zazvonilo na velkou přestávku „jen aby mi ta Lucka nezkazila i vlastivědu, můj nejoblíbenější předmět,“ Naštěstí se to splnilo, ale učitelka měla důležité jednání, tak jsme měli suplování. Učitelka přišla do třídy a říká „Nejsem učitel vlastivědy a tak si s vámi budu povídat,“ povídali si tam o různých věcech které mě ani nezajímali, spolužáci měli ale jiný názor.

„Co bude asi o pracáku!? Celý den jsme nic nedělali,“ Odpověď přišla rychle „Dnes si budeme malovat vánoční obrázek“ to bylo celé co nám řekla. Mně a ani Lucku to nebavilo, což jsem se divila, že máme vůbec něco stejného. „Ještě že je konec, už jen oběd a domů,“ zaradovala jsem se. K obědu byla svíčková, nebo znojemská, od začátku nového školního roku zde pracovala nová kuchařka, takže to nebylo nikdy poznat. „Tenhle rok mi prostě nepřeje!“ řeknu omylem, ale tiše, když jdu se svou mladší sestrou ze školy. „Cože jsi říkala?“ otázala se „Nic,“ zněla odpověď „Takže ty tady říkáš do vzduchu nic?“ Ona totiž dokáže rozveselit úplně každého svou hloupostí.