Je den naší svatby. Všichni jsou oblečeni v černém. Místo úsměvů pláčou. Proč jsi mi to jen udělala? Měli jsme mít krásnou rodinu, měli jsme být šťastní. Po mém deštníku stékaly pramínky deště a já se snažil zadržet pláč. Mé štěstí, můj poklad... všechno je to pryč. Přišel jsem směrem k jejímu hrobu a položil před něj rudě červenou růži. Milovala růže. A já miloval jí. Přede mnou stála skupina lidí ale ne aby mi poblahopřáli k novomanželství ale k upřímné soustrasti.
Sen či konec?
