Seděl jsem na lavičce v pozdních hodinách. Nikde ani noha. Byla velká zima a pod lampami byl vidět padající sníh.
Natáhl jsem ruku před sebe, na níž mi spadla vločka. A hned druhá a třetí. Jak rychle spadly, tak se i rychle vytratily. Zábly mě ruce, ale líbilo se mi je pozorovat. Byly tak krásné. Podíval jsem se na temnou oblohu a
po chvíli šel o kus dál.
V kapse jsem držel náramkové hodinky a palcem přejížděl přes prasklé sklíčko. Přepadla mě myšlenka, že bych se stavil v hodinářství na opravu...
Ale ne, nechám to při starém.
Pak jsem rozsvítil obrazovku telefonu, abych se ujistil, že jsem tu jako magor zase ve dvě ráno. A přesně tak... byly dvě.
Hlasitě jsem vzdychl a neochotně se vrátil domů.
Jakmile jsem zabral za kliku domovních dveří, stála na schodech sousedka.
*No výborně.*
,,Už mám toho vašeho pozdního příchodu dost! Člověk se tu nemůže ani v klidu prospat! Podívejte kolik je hodin a zase kvůli vám nespím! Tohle není už normální, koukejte s tím něco dělat mladíku..." a dál na mě chrlila větu za větou a nepřestávala hulákat.
,,Přeji dobrou noc." odpověděl jsem jí neutrálně a zavřel jí před nosem.
Ještě něco říkala, ale to už jsem nevnímal.
Sotva jsem zul boty a sundal kabát, plácl jsem sebou na postel a hned usnul.
........................................
,,A když to takhle přišroubuješ, nepovolí se to a máš klid."
,,Hmm... a proč to rovnou nemůžu přilepit?"
,,Ale notak. Přece to neodflákneš ne? To by správný mechanik dělat rozhodně neměl. Buď trochu pečlivější."
,,Snažím se."
,,Pamatuj, že když to uděláš jednou a pořádně, nemusíš to pak dělat znovu."
...........................................
,,Zavři zobák!" praštil jsem unaveně rukou do budíku, který byl v podobě kohouta a kokrhal.
Promnul jsem si oči a zdlouhavě zívl.
*Ranní vstávání... fuj.*
Automaticky se mi zapnulo rádio a zapnula varná konvice s vodou na čaj.
Velké díky tomu, kdo vymyslel tu horkou ochucenou tekutinu.
Vyhrabal jsem se z postele a pokračoval do koupelny, kde jsem si dal ranní vlažnou sprchu a vyčistil si zuby.
Otevřel jsem skříň, kde bylo všude možně poházené oblečení. Nu což, stejně se při nošení zase zmuchlá.
Oblékl jsem si tričko a kalhoty co byly nejblíž a usedl konečně k hrnku mého skvělého čaje.
Digitální čas na zdi ukazoval právě 7:30 ráno.
*Za deset minut mi má jet metro.
To stihnu.*
Dopil jsem hrnek a připravil se k odchodu.
*Klíče.*
Zabouchl jsem.
*Telefon.*
Vrátil jsem se pro něj.
*Batoh, blbečku.*
Zamknul jsem a vyšel ven do mrazu.
ČTEŠ
Defeated
Short Story,,Tati, existuje navždy?" ,,Ne neexistuje." ,,A proč ne?" ,,Protože nic netrvá věčně." ,,To nechápu." ,,Až budeš starší, tak to pochopíš..."
