Defeated

7.

Chtěla bych se jen omluvit za menší komplikaci, ale nedávno se bohužel v tomto příběhu vyskytl problém s poslední kapitolou a to takový, že se úplně vytratila. Tudíž jsem jí musela napsat znovu a bohužel nebude úplně totožná jako ta předchozí. *MelMad22*

Ráno mě opět probudila zpráva od Nancy a podle očekávání to byl další plán na zážitek. Sakra ta holka je magor.
,,Zdravíčko. Dnes ve 2 odpoledne na starém letišti, kaskadére."
Kaskadére? To není úplně to pravé ořechové pro mně. Co má zas za lubem?
Položil jsem telefon vedle sebe a hlasitě zívl. Nikam se mi popravdě nechtělo, válet se a nic nedělat - to se taky už pěkně dlouho nestalo. Ale zase mě lákalo vyzkoušet něco nového. Něco nebezpečného. Asi mám v sobě adrenalinového ducha, co já vím.
Po půl hodině jsem tedy vstal, udělal ty ranní blbosti kolem a sedl si k hrnku svého oblíbeného čaje.
Ticho dlouho netrvalo, přerušilo ho vyzvánění telefonu.
,,Ano?"
,,Kde jsi?!"
,,Ehm..?"
,,Máš být v práci ty idiote!" až teď jsem poznal hlas mistra.
Ups.
,,Já.. eh.. zaspal. Omlouvám se."
,,To už slyším po stý! Koukej přijet nebo letíš!" práskl telefonem.
Nestihl jsem nic namítat. Ale já slíbil Nancy, že přijdu na dnešní výlet. Sakra. Co když nepůjdu do práce? To ho přejde, omluví mi to. Vždycky jsem chodil řádně do práce, hold si dám volno.
Natáhl jsem se znovu po telefonu a napsal mu textovou zprávu s omluvou, že dnes nepřijdu.
Neodepsal mi, ale já na to jen pokrčil rameny. No co už.

Hodiny utekly a blížil se čas setkání. Vzal jsem si na sebe obyčejné civilní oblečení a přetáhl přes sebe mikinu.
Nechal jsem bordel bordelem a odešel. Zamknul jsem dveře a co nejrychleji odešel z domu, než na mě vylítne zase babi.
Venku bylo zataženo a lehce pofukovalo, ale bylo mi to příjemný. Léto by vůbec nemuselo přicházet, nesnáším ho. Letiště bylo až na druhém konci, ale chtěl jsem se projít.
V parku jsem potkal dva kluky asi ve věku patnácti let, pošťuchovali se a ze srandy si nadávali. Usoudil jsem, že by to mohli být bratři, protože si byli neskutečně podobní. Pokračoval jsem dál a na náměstí se podíval na hodiny, abych zjistil čas. Telefon jsem nechal doma a hodinky mám rozbité. Zrychlil jsem krok a za nedlouho dorazil do cíle.
Nancy seděla na rampě, střídavě kmitala nohama a rozhlížela se kolem. Když mě zahlédla, seskočila dolů a s úšklebkem mě přivítala. ,,Takže jsi přišel."
,,Jo, jsem tady." usmál jsem se.
Usmál jsem se?
,,Mluvil jsi o létání. Tak to pojďme zkusit."
,,Cože?"
,,Domluvila jsem nám seskok s padákem." zazubila se.
,,Ehm.."
,,Super. Tak pojď." mávla na mě rukou.

Byli jsme už v dostatečné výšce připraveni ke skoku.
,,Můžem?"
Kývl jsem na souhlas a připnul si na záda vak s padákem. Nancy mi ještě podala brýle a přilbu. ,,Teď můžem."
Před námi se otevřela dvířka letadla, když jsem se nahnul, abych se podíval jak moc jsme vysoko, Nancy mě strčila a já vypadl ven. Hned mě seskokem následovala.
Nejdřív jsem měl trochu paniku, že se třeba padák včas nevybalí nebo bude děravý, ale Nancyin radostný jekot mě povzbudil a já se přestal bát. Naopak jsem si to začal užívat, protože tohle se vám tak často v životě nestane.
Užíval jsem si pádu a v tom správném okamžiku zatáhl za šňůrku u svého boku, padák se rozbalil a pád se rázem zpomalil.

,,To byla paráda!" plácla sebou do trávy.
Připojil jsem se k ní a lehl si na záda. Zatažené počasí se vyjasnilo a na těle mě hřály paprsky slunce.
,,Hele.. mám takovej osobní dotaz," přetočila se na bok a podepřela si dlaní hlavu. ,,Proč jsi furt takový.. mrzutý? Teda jestli se můžu ptát?"
Chvíli jsem mlčel a přemýšlel nad odpovědí.
,,Protože jsem to nikdy neměl jednoduchý."
,,Proč? Co se stalo?" byla hodně zvědavá.
Možná se i zajímala. Nevím. Ale já se rozhodl jí to všechno říct.
,,Už od mého narození to nebylo tak úplně v pořádku... máma umřela hned co mě porodila, rizikové těhotenství, ztratila příliš krve. Zůstal mi táta a o čtyři roky starší brácha. Bylo to fajn, pohoda, všechno super. Jenže si pak táta našel přítelkyni a ta už od prvního setkání u mě spadla do škatulky lidí, které nenávidím. Už coby malý kluk jsem věděl, že jí jde jen o peníze a majetek. Táta si vydělal taky hezké peníze, když byl profesionální svářeč. Jezdil po různých zemí, jako je Čína, Japonsko a tak, bohužel jsem neměl pas a pořád nebyl čas na to, mi ho udělat, tak jsem se nikam moc nepodíval." pokrčil jsem rameny a v kapse svíral dlaní hodinky.
Vyprávěl jsem jí všechno, chtěl jsem jí všechno říct a ona mi celou dobu naslouchala.
,,No a tak jsme si takhle parádně žili. Ale pohádky neexistují.. jednoho dne, když jsme šli s bráchou do školy, tak sebou najednou uprostřed chodníku z ničeho nic plácl na zem a přestal dýchat, hýbat se, prostě nic.. Rychle jsem volal bez váhání sanitku, ale bylo pozdě. Od mala trpěl srdeční arytmií a tentokrát přišel ten zlom, kdy mu v těle praskla céva, která vedla do srdce a vnitřně vykrvácel. Do dnes mám před očima ten jeho prázdný výraz...
Po jeho pohřbu se táta i nadále snažil nás uživit a mě vychovat. Bohužel se něco stalo v jeho práci a přeložili ho do firmy, kde mu už tak zlatě neplatili. Nastala finanční krize, a tak musel o to víc dřít, abychom to utáhli. Už jsem ho tolik nevídal, byl pořád jen v práci a jediné čeho jsem si všímal, že chřadne. Ve škole jsem to taky neměl úplně jednoduchý, chodil jsem špinavý, protože nebyla macecha schopná vyprat, a tak jsem byl tak cílem pro šikanátory. Naštěstí jsem měl nejlepšího kamaráda, který mě bránil, ale bohužel se pak odstěhoval a od té doby nade mnou zanevřel a dělá, že mě nezná... a já mu tak věřil. Poslední rána byla, když jsem přijel ze školy, to už jsem byl na střední, a před domem stáli chlapi z tátovy práce a oznámili nám, že tátu v práci postihl infarkt a nestihli mu pomoct. V tu chvíli jsem ztratil velký kus sebe. Byl jsem v takovém šoku, že jsem ani nebrečel, jen jsem jim slušně podal ruku, prošel beze slova kolem macechy, sbalil si věci a utekl. Odmítal jsem s ní cokoli společného mít. Byla pro mě strašně cizí a ani nebyla člověk. Prostě jsem se v sedmnácti sbalil a dopídil se až sem. Spával jsem pod mosty, na lavičkách v tomhle parku... nepřipouštěl jsem si smutek. Nerad jsem vzpomínal, rozhodl jsem se žít jako úplně jiný člověk. A tak tu teď žiju..." po svém dlouhém vyprávění jsem vydechl a zavřel oči, abych potlačil slzy.
Nancy mi na to nic neřekla, jen na mě nevěřícně s pootevřenou pusou doslova zírala. Po chvíli se rukou jemně dotkla mého ramena a opatrně vyslovila: ,,Je mi to moc líto, Leone.."
Setřásl jsem ze sebe její ruku, nemám rád utěšování. ,,V pohodě."
,,Ne.. fakt mi je to mo-"
,,V pohodě!" zdůraznil jsem ,,Prostě se stalo, víš co jsi vědět chtěla a uzavírám kapitolu. Víc se o tom bavit nebudu." tak jsem se oklepal ze splínu, co mě chtěl napadnout.
,,Okay, okay. V klidu, chlape." zvedla ruce do obranného gesta.
Mávl jsem nad tím rukou.
,,Víš co? Pojď se zhulit, potřebuješ to." vytahovala z kapsy krabičku.
,,To fakt?"
,,Jo fakt. Nebuď posera, jen jednou, uleví se ti. Pojď." pobídla mě.
Ale co, tak pro jednou.
Natáhl jsem se pro jeden už ubalený kus a zapálil si ho. Nancy udělala to samé. A tak jsme tam seděli v dýmu typického aromatu a byli prostě v pohodě.