Defeated

4.

,,Tatínku, proč na tebe maminka je najednou taková ošklivá? Vždyť se ještě před chvilkou smála."
,,Ženy jsou hrozně komplikované, hochu."
,,Ale ty jsi na ní vždycky tak hodný a pomáháš jí."
,,K mamince se musíš chovat vždy s úctou."
,,Ale ona s tebou tak nejedná, to není fér."
,,Ona je hodná, ale má takové svoje... chvilky, víš?"
,,To mi nějak nepřijde. Na mě je taky hubatá a nemá mě ráda."
,,Tohle už nikdy neříkej, samozřejmě že tě má moc ráda a nikdy by se tě nevzdala. Má jen těžké období."
,,Achjo... snad už to skončí. Ale mám tu tebe a ty tu se mnou budeš vždycky.
Já to vím!"

Kdybys jen věděl...

,,Haló?"
,,Ahoj... tady Leon."
,,No koho nám sem čerti nesou! Ozýváš se brzy. Co se děje?"
,,Měl jsem se ozvat dřív?"
,,Nevím.. měsíc je přeci jen dlouhá doba. Naštval tě plastový granát s mým číslem?"
,,Ne, nenaštval. Jen jsem si nebyl jistý vůbec jestli mám volat, nic jsem nepotřeboval."
,,Ani pokecat...třeba?"
,,No... j-"
,,Hele sejdeme se třeba v parku ok?" přerušila mě.
,,Dobře a.." pozdě, zavěsila.

Bylo 14:46, neděle.
*Nejspíš myslela teď hned*

,,Ahh! A mám tě!" vyběhla ze dveří sousedka.
Leknutím jsem sebou cukl.
,,Vyděsila jsem tě co?!" hlasitě se zasmála.
*Spíš mě vyděsil ten tvůj vzhled*
,,Co potřebujete, paní?"
,,Chci nájem! Zase jsi mi ho včas nezplatil!"
,,Paní omlouvám se, ale mě výplata přijde, bohužel, tři dny po splacení nájmu."
,,To mě ale vůbec nezajímá, hošánku. Ty budeš platit řádně a včas!"
*Nesnáším ten váš ječák, můžete přestat?*
,,Pokusím se s tím něco udělat, paní Parkeyová."
,,No to bys měl!" práskla dveřmi.

,,Kde jsi?" mávala na mě z dáli.
,,Už tady."
,,Tobě není zima?" prohlížela si mojí rozepnutou bundu.
,,Ne, zimu mám rád."
,,Jen blázen tohle může říct. Zima je odporná a krutá."
,,Má ale taky své kouzlo."
,,Hele, " vytáhla z krabičky cigaretu. ,,musím ti říct, že jsi podivín."
,,Podivín?"
,,Jo, jsi furt takový bez úsměvu, bez elánu, nudný člověk."
,,Díky za pokoru."
,,Ne to není myšleno jako útok, jen říkám pravdu, teda spíš se chci zeptat proč tomu tak je?"
,,Člověk se přece nemusí pořád smát."
,,A ani se nemusí pořád šklebit. Notak, usměj se."
Krátce jsem se usmál.
,,Noo! To je ono!" zazubila se a zapálila si cigaretu.
,,Cígo?" natáhla ke mně ruku s krabičkou Mallboro.
Chvíli jsem na to hleděl a rozmýšlel se.
,,Nebaví mě to držet. Prostě si to vem a nebo nech."
Vzal jsem si jednu.
,,Tak to s tebou nakonec nebude tak špatný." usmála se a schovala jí zpátky do kapsy. Pak mi podala zapalovač.
,,Jedna taková malá věc a dokáže zabít." vydechl jsem ven kouř a prohlížel si zapálenou cigaretu.
,,Člověk na něco musí umřít. Tahle věc ti jen pomáhá, to ty se zabíjíš. Lidi jsou hloupí, to říkával vždycky fotr. "
To nebylo hezký.
,,Proč ho tak nazýváš?"
,,A proč ne? Všichni jsou stejný...stejný sráči." odklepla kus popela na zmrzlý chodník.
,,Mýlíš se."
,,Ani hovno. Zkusil jsi se někdy pořádně podívat kolem sebe?"
,,A zkusila jsi někdy šetřit dechem? Máš ho málo."
Zamračila se, to se jí nelíbilo... ale mě taky ne.
Panovalo chvíli ticho. Poslechla mě snad?
,,Máš u mě smůlu s cigaretami."
,,Nežádal jsem o ní."
,,Ignorante."
Usmál jsem se ironicky, vítězně.
,,Co zkoušíš?"
,,Tvou trpělivost." odpověděl jsem přímo.
,,To vidím. Ty nebudeš takový nemluvě nakonec." založila si ruce a probodávala mě svým pohledem.
A neuhybala.
*Chce mě evidentně naštvat.*
,,Baví tě to?" zeptal jsem se s ledovým klidem.
,,A jak." zlomyslně se šklebila. ,,Pojď."
,,Kam?"
,,Nebudu už tady mrznout. A tvoje radost ze zimy mě nezajímá. Tak pojď."
Típl jsem cigaretu a následoval jí.

,,Řešíš všechno takhle?" hleděl jsem na neonově osvícený nápis "BAR".
,,Většinu... hele nejsem alkoholik, zase brzdi. Ale taková sklenička whiskey umí zahřát, to mi věř." široce se usmála a otevřela dveře.

Byly tu cítit cigarety, alkohol a trable, ale měl jsem chuť na panáka.
,,Dvakrát whiskey, Johny." zavolala na místního barmana.
,,Vy se znáte?" sedl jsem si na barovou stoličku.
,,Jasně že jo, fajne cápek. Umí pobavit, utěšit a dokonce i vytáhnout z průserů. Fakt kámoš."
,,Nancy, Nancy! Tebe jsem tu dlouho neviděl. Kdes byla?" podal jí dvě do půlky naplněné sklenice a přátelsky si s ní plácnul.
,,To víš, práce." usmála se a napila se.
,,A tebe neznám." podíval se na mě.
,,Leon, jsem tu prvně."
,,Tak nováček, hm? To aby sis teda dnešek pořádně užil." zasmál se společně s Nancy a pak se věnoval dál své práci.
,,Kopni to do sebe, půjdeme se bavit." jemně mě strčila do ramene.
,,Co? Ne... netancuju."
,,Ty suchare" zatáhla mě do davu lidí na parket a začala se vlnit do rytmu hudby. A já tam stál. A nevěděl co dělat. Nikdy jsem netančil.
,,Tak co je? Tancuj!" prožívala každý tón hudby.
*Na to se ještě napiju*
Nenápadně jsem odešel a naklopil do sebe další tři frťany. Svět se začal barvit do těch pestrých barviček života a já se cítil v náladě.
Vrátil jsem se zpátky a Nancy se mnou začala tančit. Zapojil jsem se a snažil se o svůj nejlepší taneční výkon.
,,Jde ti to! Jo!" smála se a povzbuzovala mě dál.
Svoje pochmurný já jsem odkopnul daleko od sebe jako fotbalový míč a užíval jsem každého momentu. Bavil jsem se a bylo to zatraceně skvělý.
Přestal jsem přežívat a začal žít. Žít.