Střepy Zrcadla (Harrylu)

1 | Lucius Malfoy a střep zrcadla

„Hej, mudlovská šmejdko!" křikl Draco na Hermionu, která zrovna procházela kolem. „Slyšel jsem, že to táhneš s tím chudákem Weasleym!"

Skupina zmijozelských čarodějů kolem Draca se rozesmála, když Hermiona zčervenala a bez komentáře prošla kolem. Harry, jeho nejlepší přítel a zároveň zmijozel, do něj šťouchl loktem a vítězoslavně se uchechtl. „Stydí se, vidíš to? Na jejím místě bych se styděl taky."

Tato slova vyvolala další výbuch smíchu. Tentokrát se k němu Harry nepřidal, místo toho pohledem vyprovodil Hermionu, která sotva zahnula za roh a utekla tím dalšímu posměchu. Sice si velice užíval, když si mohl ‚kopnout' do ní či jejího nového přítele, Rona Weasleyho, ale poslední dobou to nebyla taková zábava jako dříve.

„Harry, tak jdeš?" zavolal na něj Draco, který už byl několik kroků vzdálen. Povytáhl obočí a na rozdíl od ostatních na svého kamaráda alespoň počkal, to bylo milé.

Potter přikývl a bez dlouhého přemýšlení nad tím, co ho to popadlo za zvláštní myšlenky, se vydal za ním. Zamířili do společenské místnosti Zmijozelu, protože měli dost času předtím, než jim začne hodina lektvarů se Snapem, a stíhali tak pro profesora napsat slíbenou esej. Ne že by se jim do toho chtělo, Harrymu a Dracovi obzvlášť.

***

Hodina lektvarů proběhla poklidně; pro zmijozely více než zábavně, když mohli beztrestně šikanovat Nebelvírské čaroděje a čarodějky, aniž by Snape hnul brvou. Harry jej neměl nijak zvlášť v lásce, avšak zároveň ani neměl nic proti němu. Svou práci vykonával dobře a to bylo to hlavní.

„Chceme jít trochu potrápit Nebelvíry, přidáte se? Draco, Harry?" zeptal se nějaký zmijozel, jehož jméno Harry ani neznal. Respektive znal toho chlapce od pohledu, nicméně jména vypustil již v prvním ročníku, kdy se seznámil s Dracem. Nyní byli v šestém ročníku a on dosud nikoho jiného ve svém životě nepotřeboval, takže se ani nezajímal o jména ostatních. Zapamatoval si je v případě, že se jednalo někoho ‚výraznějšího', jako byla Grangerová nebo Weasley, ty totiž znal každý a Harry nebyl výjimkou.

Draco pokrčil rameny a ohlédl se po Harrym, ten nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nějak mi není dobře, asi jsem se moc nadejchal výparů z kotlíku. Dojdu si za madame Pomfreyovou a pak asi půjdu do komnat."

Tato slova změnila Dracův názor, zdálo se, protože se zatvářil, že nabídku odmítne. Harry ho přerušil: „Jen jdi, Draco. Bav se. Jedno odpoledne beze mě přežiješ." Spiklenecky na něj mrkl, jako mnohokrát, a bez dalších slov zamířil pryč.

Harry za madame Pomfreyovou doopravdy dorazil, dostal uklidňující lektvar a bylo mu doporučeno, aby se šel projít ven. Sice zrovna sněžilo, ale čerstvý vzduch by mu pomohl pročistit plíce a ulevit mu. Překvapivě to zabralo. Harry dal na její radu a cestu do komnat si prodloužil procházkou po venku. Zasněžené Bradavice by určitě patřily mezi sedm divů světa, kdyby je byli schopní spatřit mudlové. Na druhou stranu jej zahříval pocit štěstí, že tu může být a tu nádheru vidět na vlastní oči.

Jeho myšlenky se v době samoty stočily do temných končit. Kdykoliv po svém boku neměl Draca, který mu dodával sebevědomí a upevňoval jeho jistotu v tom, že není sám, byl spokojený. Naopak kdykoliv byl sám, připadal si jako budižkničemu. Hrál si na velkého hocha, který šikanoval ostatní, avšak něco uvnitř něj toužilo po lásce a něze, již mu doposud nikdo nenabídl.

Zavrtěl hlavou a posadil se do sněhu. Pohled směřoval na Hagridovu chaloupku a ze rtů mu splynul povzdychl. Hůlka jako kdyby jednala sama za sebe, zvedla Harryho ruku a navedla ji do sněhu, v němž začal črtat. Nejprve to byla tvář stejná jako všechny ostatní, možná s trochu výraznějšími lícními kostmi. Jakmile přibyly dlouhé vlasy, srdce se mu zadrhlo v krku. Netroufal si dokreslit tvář, protože by tím zcela jistě zničil své dílo. Objekt jeho zájmu si něco takového nezasloužil.