Střepy Zrcadla (Harrylu)

2 | Severus Snape

Harry skryl získané psaní a střep do kapsy kalhot a urychleně zamířil do společenské místnosti jejich koleje. Měl rozhodně o čem přemýšlet, o tom žádná. Lucius v něm vyvolal takový vnitřní rozpor, až se mu z toho chtělo plakat vzteky. Co má říct Dracovi? Že sice Lucius chce, aby se spolu přestali přátelit, ale do očí mu nic konkrétního neřekl? Že všechna slova, co mu Harry vpálil do toho krásného obličeje, klidně přijal a ani to s ním nehnulo?

Chtěl jít rovnou do pokoje, ale rozmyslel si to a ještě předtím zaskočil do koupelny. Pořádně si opláchl nepřirozeně bledý obličej a zahleděl se na sebe do zrcadla. Tmavé vlasy se mu divoce kroutily, a i když se pokusil s nimi něco udělat, nevyšlo to. Jednoduše se shodli, že se neshodnou, a jinak to nešlo.

Několikrát za sebou se zhluboka nadechl a vydechl, v myšlenkách u té jediné věty z dopisu. Já to vím, Harry. Co Lucius věděl? Snažil se mu snad nahnat strach a doopravdy si myslel, že si začal něco s Dracem? Nebo pochopil, jak se na něj Harry dívá, ačkoliv se to zkoušel zakrývat? Lucius byl pro Harryho čím dál větší neznámá a žalostně si uvědomoval, že ho vůbec nezná, přestože se do něj zjevně zamiloval až po uši.

Ze zamyšlení ho vytrhl zvuk otevíraných dveří a on se se stále bušícím srdcem ohlédl. Naštěstí to nebyl nikdo z jeho blízkých „přátel", čili se pořádně ani nepozdravili a každý si hleděl svého. Vyhovovalo mu to.

Šouravým krokem se vrátil do společenské místnosti, z níž již z úctyhodné vzdálenosti slyšel hlasitý smích. Někdo se tu zjevně dobře bavil, to se hodilo. Alespoň poklidně proklouzne mezi ostatními, nikdo se jej nebude na nic vyptávat a on si zaleze sám se svou hlavou do postele. Už byl skoro u schodů do komnat, když se ozval Goylův rozjařený hlas: „Hej, Pottere, kam si myslíš, že jdeš?"

Harry si povzdychl a obrátil oči v sloup. Pomalu se na něj otočil. „Jdu si lehnout, není mi dobře," zalhal. Dalo by se sice říci, že fyzicky byl v pořádku, ale to rozhodně nehodlal rozebírat před celým Zmijozelem.

„Tam bych nechodila," zareagovala okamžitě Pansy. „Draco není ve svý kůži. Dokonce proklel Notta, kterej kvůli tomu skončil na ošetřovně." Harryho tato zpráva zneklidnila a otevřel pusu, aby na to něco odsekl, ale Parkinsonová ho přerušila: „Sice chápu, že je Draco tvůj dobrý kamarádíček, ale nebraň ho. Všichni víme, že má problémy s kontrolou, už si to konečně přiznej."

Harry si nasadil neprostupnou, částečně povýšenou masku a povytáhl jedno obočí vzhůru. „Mluv ještě o chvilku déle a Nott nebude jediný, kdo skončí na ošetřovně," řekl výhružným hlasem. Kdyby v něm nehlodala starost o Draca, určitě by svá slova utvrdil činy, nyní se však nezmohl na více než na prosté vytažení hůlky. Natáhl ruku směrem k Pansy. Celá místnost najednou ztichla, bylo by slyšet i spadnutí špendlíku. „Rozumíme si?" zavrčel.

Nečekal na odpověď. Tak rychle, jak jen to šlo, vyšel po schodech nahoru a zastavil se před dveřmi do jejich pokoje. Váhal, zda vstoupit rovnou, nakonec ale zvolil bezpečnější metodu. Tiše zaklepal. „Draco, to jsem já."

Musel vyčkat několik dlouhých vteřin, pak se dveře se zavrzáním otevřely. Před Harrym stál Draco, rozcuchaný dosti podobně jako on, s ocelovýma očima červenýma, pravděpodobně od pláče. Harry si povzdychl a okamžitě jej sevřel do náruče. Draco se mu nebránil, vpil se do jeho objetí a zabořil mu hlavu do prohlubně mezi ramenem a krkem. Byl vyčerpaný.

„Draco, co se stalo?" zeptal se jej Harry, jakmile zavřeli dveře a usadili se na Dracovu postel.

Blondýn se opíral o jeho rameno a hleděl do prázdna před sebou. Vztek z něj vyprchal, ale v hlavě měl stále zmatek. A nebyl si jistý, jestli chce, aby to Harry věděl. „Já –," hlas se mu zlomil. Z hrdla se mu vydral přiškrcený vzlyk, který se marně snažil potlačit. „Kde jsi byl, Harry?" Obrátil na něj své uslzené oči a pokoušel se najít porozumění své vlastní bolesti.