Střepy Zrcadla (Harrylu)

5 | Krutá realita

Propletenec dvou lidských těl se leskl potem a prolitými slzami z počáteční bolesti. Harry zatínal nehty do čehokoliv, na co dosáhl, ať to byla peřina, polštář či samotný Lucius, jen aby se dokázal soustředit na něco jiného, než se na své místo dostavila slast. Přišlo to tak znenadání, že Harry utichl, netuše, co má tato změna znamenat. Luciusův vzdech v těsné blízkosti jeho ucha a první, opatrný příraz jej však donutit zasténat tak hlasitě, že jej musel slyšet každý v domě. Pokud tam kromě nich dvou někdo byl.

Harry se mohl zbláznit slastí. Lucius byl v posteli velice pozorný a i po počátečních zmatečných situacích splnil Harrymu přesně to, co mu slíbil: učinil jej nejšťastnějším člověkem na světě a dovedl jej k tak silnému vrcholu, že skutečně začal doufat a přát si, aby se to stalo znovu, aby to nebylo dnes poprvé a naposledy.

Polovinu noci hleděl na spícího muže vedle sebe jako ve snách a hladil ho po nahém boku, snaže se jej neprobudit. Nemohl se toho pohledu nabažit. Pod tenkou látkou, která je oba zakrývala do úrovně boků, a nejen pod ní, se skrýval dar od Boha, který Harry hodlal přijmout celým svým srdcem, pokud mu to bude umožněno. Nemohl si pomoci a uculoval se, ač jej pozadí bolelo při každém druhém pohybu a bylo praktickým důvodem jeho nespavosti.

Ráno, zhruba hodinu po jeho usnutí, jej probudil paprsek světla hledající si svou cestu mezi těžkými okenními závěsy z tmavé látky. Přitáhl si saténovou látku až ke krku, aby jej na odhalené kůži nedráždil chlad. Pomalu se přetočil se zavřenýma očima a ještě na pár minut se mu podařilo poddat snům. Spatřil a v nich směsici dlouhých platinových vlasů a černý, na míru šitý hábit, ruku svírající vycházkovou hůl se stříbrnou hadí hlavou...

Sen se rozplynul v mlze a Harryho podvědomí zpozornělo. Postel se prohnula pod vahou dalšího těla, které se líně položilo vedle něj. Pocítil sametové rty na svém krku a v té chvíli se definitivně probudil. „Luciusi...," špitl chraptivým hlasem.

„Je čas vstávat, Harry," zamumlal do jeho kůže oslovený muž. Neustával v laskání jeho krčku a litoval, že jej bude muset nechat jít. „Myslím, že se po tobě budou ve škole už pomalu shánět."

Škola.

To jediné slovo utkvělo v Harryho hlavě a málem mu způsobilo infarkt. Prudce se zvedl, Lucius to však očekával, protože se od něj předtím odtáhl do bezpečné vzdálenosti.

„Merline," vydechl Harry a táhle zasténal kvůli ostré bolesti pozadí. Usilovně si mnul oči a snažil se nějakým způsobem urovnat nepoddajnou kštici. „Oni mě zabijou. Luciusi, oni mě zabijou! Snape mě nechá vyhodit ze školy!" panikařil. Vyhlídka vyhození ze školy nebyla úplně lákavá, leda že by mohl zůstat u svého milence už navěky. „Co budu dělat?" Otočil se na něj, ve štěněčích očích první náznaky slz.

Lucius k němu seděl natočený bokem, nohy volně spuštěné z postele. Skenoval jej od hlavy až k patě dlouhým pohledem a vypadal, jako kdyby nevěnoval nejmenší pozornost Harryho panice. Stále se mu před očima zobrazovaly vzpomínky ze včerejší noci a na krku cítil příjemné mrazení, z něhož mu naskakovala husí kůže. Klidně by si to zopakoval znovu. Jenže se mu vůbec nelíbilo Harryho příliš dětské chování.

„Obleč se a já tě ihned přenesu zpět na pozemky školy. A nemusíš se bát, se Severusem vše domluvím tak, abys neměl žádný průšvih," řekl klidným hlasem. Tvář se mu však stáhla do nečitelné masky. Nerad by, aby Harry poznal, jak je z toho otrávený. Kdyby na to pomyslel dříve a nenechal tu kouzelníčka přespat, vyhnul by se nyní potřebné konverzaci se Severusem.

Mladík byl již z poloviny oblečen, když mu Malfoy prozradil svůj mistrovský plán. Znamenalo to, že nebudou muset zbytečně prodlévat. Sotva vzal do ruky svůj neviditelný plášť a hůlku, což byl jediný jeho aktuální majetek vyjma oděvu, Lucius se zvedl z postele a ladným krokem doprovázeným údery hole o leštěnou podlahu došel až k Harrymu. Pevně jej uchopil za paži a v následující vteřině již oba dva prožívali pocit, jako kdyby je něco vcuclo a protáhlo velmi úzkou trubkou, než se přenesli na totéž místo, z něhož se předešlého večera vypařili.

Kdyby býval Harry snídal, zcela jistě by vyzvrátil obsah svého žaludku. Tak jako tak se mu nahromadila žluč v ústech; přemístění zatím zcela na chuť nepřišel a především se mu dělalo špatně z představy běsnícího Snapea. Kdyby ho ze školy vyhodila Umbridgeová, protože by přišla na jeho absenci, prakticky by mu to bylo jedno. Ovšem idea, že Snape konečně dosáhne toho, po čem tak dlouhou toužil, doslova prahl...

„Harry?" Lucius mu položil ruku na rameno a otočil si jej k sobě, aby si získal pozornost. Na čele se mu usadila nespokojená vráska, když se na něj Harry zadíval se slzami v koutcích očí. „Jsi v pořádku?" zeptal se, starost ovšem byla ta tam. Zeptal ne proto, že by ho zajímala odpověď, nýbrž aby kouzelníka přivedl na jiné myšlenky.

Harry trhavě přikývl. „S-snad ano." Dobře se ale v žádném případě necítil.

„Pak tedy vyrazíme."

Překvapením pro ně bylo, že po cestě nepotkali ani nohu. Harry netušil, jaký je čas, a příliš se bál Malfoye zeptat, takže nedokázal posoudit, kde všichni studenti jsou. Doufal, že pouze na snídani, protože pokud by se mu podařilo nepozorovaně dostat do komnat, zmenšil by se tím okruh lidí, jímž by musel vysvětlovat, co se v noci stalo. Dokonce se za tu krátkou chvíli, kdy společně mlčky stoupali k hradu, pokoušel vymyslet nějakou historku, třeba že byl za Hagridem a ten od něj potřeboval pomoci s nějakým svým zvířetem, no a že se to trochu protáhlo...

„Už mě zase vůbec nevnímáš, Harry," povzdychl si Lucius, když spolu procházeli chodbami hradu. Nejen že Potter nevnímal jeho, on si prakticky ani nevšiml jejich příchodu do budovy. O to horší bylo uvědomění si, které ho praštilo jako přesně mířená rána do žaludku, že míří ke kabinetu profesora Snapea, jako kdyby Lucius přesně věděl, že tam bude.

Nemýlil se. A Harrymu se zastavilo srdce.

Dveře do Snapeova kabinetu se rozletěly a s třískotem praštily do poliček s přísadami do lektvarů s takovou silou, až několik kousků spadlo na zem. Vlající černý plášť nešlo přehlédnout. Jako vždy chladnou, kamennou masku nyní ale prostupoval čirý vztek, plápolaje v onyxových očích s takovou intenzitou, až Harry neměl daleko do omdlení. Naštěstí se brzy pohledem zaklesl do Luciuse, ruce si zakládaje na hrudi.

„Pane Pottere, okamžitě jděte na hodinu. S vámi si promluvím později." Harry se opovážil pootevřít ústa, ale nevyšla z něj ani hláska. Snape byl jednoduše rychlejší. A strožejší. „Okamžitě. Myslím, že byste si tuto situaci nerad zhoršil ještě více, než už se stalo."

Krátce se poklonil, načež se spěšným krokem vydal pryč od toho děsivého místa. Krev mu v uších tepala vysokým tempem, zdálo se mu, že tím zvukem ohluchne. To poslední, co spatřil, než zatočil za roh, byl rozčílený Severus Snape, jenž přidržoval vlastní hůlku pod krkem culícího se Luciuse Malfoye přišpendleného ke zdi.

Ahoj, zlatíčka!

Musím se vám všem velice omluvit hned za několik věcí. Za prvé za to, že nevyšla slíbená část o víkendu, a za druhé, že je tato kapitola opět kratší. Má to jeden jednoduchý důvod: nastupovala jsem teď nedávno do nové práce a ten čas prostě nebyl kde sehnat. Snad se mi podaří brzy nějak aklimatizovat a najít si pořádný čas na psaní.

Tak to zkuste zatím nějak vydržet se mnou, prosím.

Děkuji! <3