Střepy Zrcadla (Harrylu)

3 | Odraz tužby

Harry musel vyčkat na příležitost, kdy v komnatách nebude nikdo jiný než on, aby se konečně mohl podívat na „dárek" od Luciuse. Nemusí to být dar, ale prokletí, pomyslel si, když dalšího rána vytáhl střep ze svého kufru. Tam ho dříve skryl, aby se k němu nedostaly nežádoucí ruce. Vyhnul se kvůli tomu snídani, což ho sice zamrzelo a vidina hladovění až do oběda jej neuklidnila, nicméně nebylo zbytí.

„Jdeme na to," dodal si odvahy. Srdce mu bušilo až v krku a ani si neuvědomil, že zadržuje dech, dokud se mu nezačalo zatmívat před očima. Tuto chybu urychleně napravil. Nejprve střep celý ohmatal, aby zjistil, jestli není fyzicky nebezpečný. Naštěstí byly strany dohladka obroušené, ač to bylo podivuhodné, protože vypadaly dost ostře.

Zvedl střep do výšky očí a zadíval se do něj. Spatřil sebe, rozcuchaného černovláska s kulatými brýlemi, jak podezřívavě hledí na vlastní odraz. Pečlivě zkoumal každý centimetr plochy, i si předmět přiblížil k obličeji, ale nezdálo se, že by se nějak lišil od jakéhokoliv jiného zrcadla. S povzdechem jej hodlal odložit, když se to stalo. V zrcátku se cosi zalesklo, jako by na něj dopadl paprsek slunečního světla a odrazil se v mnohonásobně větším měřítku. To merlinžel nebylo možné kvůli tomu, že se Harry skrýval u zdi za postelí, aby ho případně nespatřil člověk vstupující do komnat. Dolní patro čelisti by mohl sbírat na podlaze, jak široce se mu otevřela ústa. Měl také proč. V zrcátku se objevil obraz, který se absolutně lišil od toho, co v něm viděl ještě před několika vteřinami.

Rozum jako kdyby v tu chvíli přestal fungovat. Pohledem se zamotal do těch dlouhých, krásných světlých vlasů, do nichž by nejraději vjel prsty a okusil tak jejich hebkost. Pokračoval po ostré linii čelisti až k sevřeným rtům říkajícím si o okamžitý polibek. Po bledé, aristokratické tváři postoupil o kousek výš a zalitoval, že to udělal, neb skončil zajatý v ocelovém pohledu staršího muže. Tehdy si mozek dovolil spojit všechny souvislosti a jako varovný signál se Harryho tělem rozneslo elektrické chvění, jehož prvopočátkem byl Lucius Malfoy.

Ochromeně hleděl na zrcadlící se obraz, z úst mu unikl tichý vzdech. „Luciusi..." Důkladně si prohlížel ten skvost honosící se jménem a kdyby mohl, jistě by ho políbil, nemohl však zrcátko zašpinit. Tím by pošpinil i Luciuse, což by si nikdy nedovolil.

Mohl by to snad být kus zrcadla z Erisedu, které spatřil ve svém prvním ročníku? Ukazovalo mu, po čem jeho srdce nejvíce touží. V nynější chvíli to doopravdy nejspíš byl Lucius Malfoy. Ta skutečnost jej zasáhl jako ostrý šíp, který proletěl jeho hrudí a zanechal v ní bolestnou, krvácející ránu. Šance na splnění jeho snů a tužeb byly v tomto případě velmi mizivé.

S těmito myšlenkami vyvstávaly pouze další otázky. Za jakým účelem mu Lucius daroval tento střep? Pokud vážně věděl, tak mu muselo být jasné, že mu tím způsobí akorát další trápení. Bylo to, co Lucius chtěl? Vyvolat v něm muka, která by touhu po něm zničila, zapudila do nejčernějšího koutu Harryho srdce a uzamkla ji na tři západy? Bylo mu ze sebe špatně, přesto nemohl odtrhnout zrak od toho tekutého stříbra, v němž byl zajat.

Líbezné rty se pootevřely a vyvolaly v Harrym mrazení. „Harry," zašeptal Lucius v odraze. Mladík polkl, v krku se mu utvořil chuchvalec ztěžující mu mluvu a vnitřnosti mu sevřela ledová pěst. Pokud si vzpomínal dobře, tak zrcadlo z Erisedu nevydávalo zvuky. Nebo to bylo možná tím, že rodiče, jež v něm viděl, byli mrtví? Lucius byl na druhou stranu živý a zdravý, vždyť ho včera viděl v celé své kráse, svůdnosti...

„Harry," zopakovalo zrcadlo znovu a málem mu tak způsobilo srdeční zástavu. Pěst okolo jeho nitra se pomalu uvolňovala, místo nepříjemného pocitu nastupovala panika. Ten hlas bezpochyby patřil Dracovu otci, přestože nezaslechl více než dvě slova.