Kroky se přibližovaly. Byla jsem docela napnutá, když z poza rohu vyšel Lucas. Ani se na mě nepodíval, vlastně celou dobu co přicházel, měl pohled zapíchnutý do země. Tak fajn, budu s ním hrát tu jeho hru a uvidíme, kdo to vydrží déle. Už teď jsem věděla, že já to nebudu, protože nemám takovou trpělivost. No, jsem na to zvědavá.
Z okna na chodbě na Lucase svítil měsíc a celému mu dodával stříbrný nádech. Jeho kaštanovým vlasům vlasům, širokým ramenům a pod jeho upnutým tričkem se mu rýsovaly ty jeho břišáky, až jsem se musela držet, abych neslintala.
"Musíš na mě pořád tak zírat?" Zeptal se mě najednou a já asi dostala infarkt, jak moc jsem se ho lekla. Jeho hlas jsem naposled slyšela před pár hodinami a už mi to chybělo. "Já nezírám," odpověděla jsem mu a doufala, že v té tmě není vidět jak se červenám.
"Ale jo, zíráš. Vždyť ti skoro tečou sliny," ušklíbnul se, opřel se o zeď naproti mě a já měla chuť mu vrazit. "A jak jsi na to asi přišel?" "Vždyť se na tebe koukám," řekl s tím svým úšklebek a mě něco došlo. On se na mě podíval? Prosím? "Ty se na mě díváš?" Vyslovím svou myšlenku. "To je snad trestný?" "No, já jen jak dlouho už se na mě díváš?" "Vždycky když se nedíváš ty na mě, což je dost často." Odpoví mi klidně a já nevím co si mám myslet. "A proč?" Zeptám se jednoduše.
Dívám se na něj, a on se mi teď dívá zpříma do očí. Na jeho tváři se zase objeví ten jeho úšklebek, teď se mi zdá trošku arogantní.
"Protože si rád hlídám, co je moje," zašeptá nakloněný blízko mě a já cítím jeho dech na svém krku. Hned se ale oddálí, protože ticho přeruší kroky na chodbě, které mě probudí z transu. Připadám si jako omráčená, a tak se nenápadně se štípnu do ruky, jestli se mi to nezdálo. Au, to bolí. Já kráva, budu tam mít modřinu. Pořád si ale pamatuju jeho dech na mém krku, jeho tón hlasu a to jak mě píchlo v podbříšku. Naštěstí už přišel Brad, skoro po hodině, to už je co říct, jak jinak, než s naštvaným výrazem. "Přišel jsem trochu později, protože Tiff a holky se mnou potřebovaly něco vyřešit," jestli to měla být omluva, tak to tak vůbec neznělo. Zatímco Brad hledal klíč od kanceláře, podívala jsem se na Luca, který mě skenoval pohledem. "Takže, pojďte dovnitř," utrousil Brad a my s Lucasem jsme ho následovali. Nejistě jsem se na Luca podívala, ale on se zase koukal do země. To jsem to dopadla, nejsem tady ještě ani dvanáct hodin a už mám trest. A ještě s ním. Ach jo.
Ahoj. Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala žádnou část, no, nebyl čas ani nálada něco psát a vymýšlet. Polepším se, slibuji. :D Jinak děkuji za všechny ohlasy v minulých kapitolách.
