Naučím Tě Líbat

11.

„Někdo zvoní! Teo, běž otevřít," přikázal mi táta a já se vydala ke dveřím. Za půl hodinu bych měla jít k Sebovi.

„Ahoj," usmál se na mě Bast. Vykulila jsem na něj oči, vyšla z domu a zavřela za sebou dveře.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se rychle a podívala se do oken.

„Přijel jsem pro tebe," pokrčil rameny.

„Ale já ti přece říkala, že přijedu sama," povzdechla jsem si a opřela se zády o dveře.

„Jo, ale nemám co dělat, takže mi to přišlo jako dobrý nápad," natáhl se a dal mi pramen vlasů za ucho.

„Fajn, ale buď zticha. Nějak tě propašuju do pokoje. Rodiče totiž nevědí, že jdu k tobě a asi by s tím úplně nesouhlasili," popadla jsem ho za ruku a opatrně otevřela dveře. Naštěstí na chodbě nikdo nebyl.

„Kdo to byl?" zeptala se máma z kuchyně.

„Kamarádka," řekla jsem a rychle se vydala ke schodům, přičemž jsem se rychle koukla do obýváku, kde táta utíral prach a mě si nevšímal.

„Honem!" popohnala jsem Sebastiana a když už jsme byli v bezpečí pokoje rychle jsem dveře zavřela a zamkla.

„To bylo o fous," zasmál se.

„Pšš, ať tě neslyší," dala jsem si prst na rty a opřela se o zeď. Teď se jen nachystat.

Sedla jsem si ke stolu a vytáhla ze skříňky svou taštičku s malovátkami.

„Jsi hezká i bez toho," oznámil mi Seb a sedl si na mou postel. Zrudla jsem, zase.

Nic jsem na to neříkala a začala na sebe pytlat korektor, pudr, řasenku a lesk na rty.

„Fajn, hotovo," usmála jsem se na sebe do zrcadla a vytáhla malý batoh, do kterého jsem si dala pyžamo, tepláky a další věci, co potřebuju na přespávačku.

„Všechno?" zasmál se Seb a vzal mi batoh z ruky.

„Myslím, že jo," přikývla jsem a chtěla si vzít batoh zpět. Nedovolil mi to.

Vyšli jsme z pokoje a tiše se vydali do předsíně. Obula jsem si rychle boty a otevřela jsem dveře.

„Tak já už jdu! Uvidíme se zítra! Pa," rozloučila jsem se a rychle se Sebou v patách vyšla z domu a běžela k autu.

„Proč jsme se vůbec museli skrývat?" uchechtl se Seb za volantem.

„Protože jsem nechtěla dvě hodiny vysvětlovat, že jsi jen kamarád a že přespání u tebe znamená jen přespání a ne výrobu dětí," povzdechla jsem si a opřela se víc do kožených sedaček.

„Tak to chápu," zasmál se.

Po pár minutách jízdy jsme dorazili k domu Westových. Elegantní bílý dům s opečovávanou zahrádkou a psem na dvorku. Dokonalost. Tím se mohla paní Westová pyšnit.

Vešli jsme do domu a uvítalo nás mrtvé ticho.

„Brácha už asi odešel," řekl Seb a vydal se po schodech nahoru do svého pokoje.

„A vážně ti nevadí, že tady budu?" zeptala jsem se nejistě a sedla si na velkou bílou manželskou postel, kterou měl Seb v pokoji.

„Vůbec, aspoň ti oplatím to, jak jsem já u vás spal," usmál se a položil můj batoh vedle postele. Sedl si vedle mě a drkl do mě ramenem.

„Tak jo," usmála jsem se na něj zpátky a uvolnila se. Za dvě hodiny budu muset jít.

„Jestě jsi mi neoplatila tu koblihu," podotkl tichým hlasem.

„Amm, no jo," přikývla jsem, postavila se a vydala se k židli, abych si na ní sedla. Byla jsem ze Seby mírně nervózní. Vím na co narážel.

Seba mi to ale nedovolil. Chytl mě za ruku, prudce mě k sobě otočil a nadzvedl jednu mojí nohu tak, že jsme byla nucena si na něho sednout obkročmo.

„S tréninkem můžeme přestat," polkla jsem a ani se nehla. Moje tělo bylo celé v křeči.

„Já vím," přikývl, jednou rukou si mě k sobě víc přitáhl a pohodlněji usadil na sebe a druhou rukou si můj obličej přitáhl ke svému.

„Ale nemůžu se nabažit tvých rtů," zachraptěl a začal mě líbat.